Letní luční hmyzí orchestr

Kdo vlastně „cvrliká“?

Většina lidí si pod cvrkáním představí pouze cvrčka. Myslela jsem si to i já jako dítě, když jsem v letním večeru usínala u otevřeného okna. V trávě je orchestr ale mnohem bohatší. Večer to jsou ale opravdu hlavně cvrčci. • Kobylky: Jsou to dravci s dlouhými tykadly, kteří vydávají své hlasité zvuky třením křídel o sebe.

• Sarančata: Jsou to býložravci s krátkými tykadly, kteří zvuk vytvářejí třením zadních nohou o křídla (podobně jako když přejíždíte hřebenem po hraně stolu).

• Cvrčci: Zástupci hmyzu, kteří jsou aktivní spíše za soumraku a v noci, a jejich cvrkot je velmi pravidelný a rytmický.

Důležité je vědět, že v tomto „orchestru“ vystupují výhradně samci. Jedná se totiž primárně o námluvou. Samec tímto způsobem sděluje samičkám: „Jsem tady, jsem v dobré kondici a jsem připraven k páření.“

Jak hmyz vyrábí zvuk?

Hmyz nemá hlasivky, takže zvuk nevydává ústy, ale mechanickým třením částí těla, čemuž se odborně říká stridulace. Každý druh má na svých křídlech nebo nohách speciální „ozubený hřebínek“ a pevnou „blánu“ (zrcátko). Když samec tyto části o sebe tře, blána začne vibrovat a funguje jako reproduktor. Každá skupina hmyzu je má trošku jinde. Podle toho čím přesně zvuk vyluzují. Kobylky (dlouhorozí): Zde je „hřebínek“ (tzv. stridulační lišta) umístěn na spodní straně jednoho křídla a „blána“ (tzv. zrcátko) na druhém křídle. Samec tře křídla o sebe, čímž „brnká“ o hřebínek, a křídla samotná pak fungují jako rezonanční deska. • Sarančata (krátkorozí): Tady je mechanismus jiný. Hřebínek (řada drobných zoubků) mají na vnitřní straně zadních stehen a „blánu“ mají na boku těla (na zadečku). Zvuk vzniká tím, že samec tře stehny o hranu předních křídel. • Cvrčci: Ti jsou v technice nejdokonalejší. Mají na křídlech velmi složitou strukturu žilek, která funguje jako „struna a ozvučnice“. Jejich systém je nejúčinnější a zvuk je díky němu nejčistší a nejvíce „melodický“.

Tento zvukový projev je pro hmyz energeticky velmi náročný. Čím hlasitěji a déle samec „cvrká“, tím více energie vydává. Samice na to reagují a vybírají si partnera, který je schopen produkovat nejintenzivnější nebo nejkomplexnější zvuk. Je to pro ně totiž důkaz, že samec je zdravý a silný.

Proč se cvrkot mění?

Pokud posloucháte louku v průběhu dne, všimnete si, že intenzita zvuku není stejná.

Vliv teploty: Hmyz je studenokrevný. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím rychleji probíhá jeho metabolismus a tím rychleji dokáže křídly nebo nohami kmitat. Existuje dokonce zajímavá metoda, jak podle počtu cvrknutí cvrčka za minutu vypočítat aktuální teplotu vzduchu (tzv. Dolbearův zákon).

Vědci zjistili, že hmyz žijící v blízkosti silnic nebo hlučných městských oblastí dokáže frekvenci svého „zpěvu“ měnit. Aby jejich volání nezaniklo v hluku projíždějících aut, samci často zvyšují hlasitost nebo frekvenci svých zvuků, aby se „prosadili“.

Sluchový orgán na nečekaném místě

Když samice hledá partnera, musí jeho „písničku“ slyšet na velkou vzdálenost. A tady přichází další zajímavost: kobylky a sarančata nemají uši na hlavě. Jejich sluchové orgány (tympanální orgány) se nacházejí na předních holeních. Když tedy samice chodí po louce, vlastně „poslouchá nohama“. Pomocí těchto orgánů dokáže přesně určit směr, odkud zvuk přichází, a vydat se za svým vyvoleným.

Další zajímavosti z hmyzího orchestru

Kromě svatebních písní existují i varovné zvuky. Pokud se k sarančeti přiblíží predátor, cvrkot se náhle změní nebo utichne. Tento „informační systém“ sdílejí i jedinci v okolí, kteří na náhlé ticho reagují okamžitým ztuhnutím nebo útěkem. Na jedné louce může najednou „zpívat“ i několik desítek druhů hmyzu. Aby se navzájem nepletli, příroda je vybavila různými frekvenčními rozsahy. Zatímco některé kobylky vysílají hluboké, drnčivé tóny, jiné druhy operují ve vysokých, takřka ultrazvukových hladinách, které lidské ucho sotva zachytí. Stejně jako hudebník může mít křeč v prstech, i hmyz trpí únavou svalů. Po hodinách intenzivního cvrkání musí samec „dobít baterky“. V tuto chvíli nastává v trávě krátká pauza, kterou využívají méně dominantní samci, aby se pokusili prosadit svou vlastní písní.

Cvrkot na louce je složitý komunikační systém, který funguje jako přírodní „seznamka“. Každý druh má svůj vlastní rytmus, frekvenci i vzorec, podle kterého se příslušníci stejného druhu poznají. Až se tedy příště zastavíte na louce, zkuste se zaposlouchat pozorněji, možná rozeznáte „hádavé“ cvrkání kobylky od jemného, táhlého zvuku sarančat. Je to zvuk, který v české přírodě definuje vrchol léta stejně neodmyslitelně jako horké dny a modrá obloha.

zdroje:
KOČÁREK, Petr; Jaroslav HOLUŠA; Robert VLK a Pavel MARHOUL. Rovnokřídlí (Insecta: Orthoptera) České republiky. Praha: Academia, 2013, 288 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2173-1.