Podzim

Je podzim. Pestrobarevné listí se snáší v barevných proudech na naši matičku zem. Každá koruna našeho listnatého krále svléká svůj kožich, zatož mi si své oblékáme. Pozoruji tu měnící se přírodu se zatajeným dechem. Ještě před několika měsíci zde tento les také přetékal pestrobarevnými barvami, ale byly to barvy jara. Jakápak je ta příroda divotvůrkyně? Kam mé oko pohlédne vidí dokonalost.

Zastavím se. Naslouchám zvukům. Všude je ticho, občas pípne nějaký ten ptáček, vrzne cvrček a když budu hodně pilně poslouchat, uslyším zurčení nedalekého potůčku.

Najednou. Co to bylo? To neznám. Jdu za tím zvukem a dojdu na takovou malou paseku, a koho to nevidím? V trávě tam leží něco malého, hnědého. Přicházím blíž a vidím, že je to malá srnka. Je zraněná. Na boku jí prosakuje barva, tak my myslivci označujeme krev, a také vidím, jak se na mě kouká těmi svými nádhernými, černými světly. Chci jí pomoc, ale nevím jak. Zjistím, že mám s sebou 'pro strýčka příhodu' mobil. Volám k nám do školy, abych se zeptala co s ní. Ve škole mi poradili, abych jí buď dala zástřel a nebo abych jí přinesla.

Rozhoduji se pro tu druhou možnost. Nebohou srnku vezmu do náruče a jdu pomalu ke škole. Cestou ji utěšuji: "Neboj malá, brzy tam budeme." Když přijdu ke škole zjišťuji, že je již přichystané auto. Jedeme k panu doktorovi, který ji vyšetřil a zavázal ránu. Mě ubezpečuje, že bude v pořádku. Necháváme si ji ve škole a staráme se o ní. Za několik měsíců ji znovu vypouštíme. Chce se mi brečet. Nějak se mi za ty měsíce vryla do srdce. Nerada ji opouštím, ale říkám si : "Ona patří sem, já ne. Ona je tady šťastná a může dál žít svůj bezstarostný srnčí život."