Volavka popelavá, osm týdnů na hnízdě

autor: Ondřej Prosický
Byla to vlastně náhoda. Z výstavy tropických orchidejí jsem se vydal k Vltavě a prohlídnout si areál pražské zoologické zahrady, kde hnízdí mnoho divokých ptačích druhů, do kterých byste to možná ani neřekli. Atraktivním příkladem může být kvakoš noční nebo lednáček říční. Bohužel to jsou pozorování pár roků stará. Čím víc se ZOO zušlechťuje pro cizokrajná zvířata, tím víc z ní původní divočiny mizí. Ne ale úplně vše.


Poprvé, 8. března 2014, páření a vejce v hnízdě

Když jsem prošel okolo spodní stanice lanovky, zahlédl jsem v koruně akátů nad mojí hlavou páření divokých volavek popelavých z kolonie, která trojskou část Vltavy obývá dlouhá léta. Napadlo mě, že to nemůže být daleko od hnízda a začal hned pátrat. Hnízdo nebylo problém najít a bylo jich tam hned několik, nacházelo se v bezprostřední blízkosti sedících volavek.

Bohužel, z místa, kde jsem stál, to bylo zajímavé pouze na obtížné koukání. Zbytek dopoledne jsem tak strávil hledáním co nejvhodnější pozice, abych nějaké projevy hnízdících volavek popelavých natočil pro Mirka do jeho projektu.

Místo, kde jsem viděl pohodlně do hnízda, jsem našel, bylo to z mírného nadhledu a s poměrně vhodným pozadím za volavkami. Sice jsem musel manuálně proostřit skrze několik stromů (a nějaké větvě mimo hloubku ostrosti volavky stejně překrývaly), ale dalo se. To jsem ještě netušil, jaké peklo mě bude čekat o pár týdnu později.

Když jsem totiž s ohniskem 800 mm pečlivě prohledával hnízda, ve chvílích kdy se ptáci na chvilku nadzvedli, zjistil jsem, že v každém hnízdě jsou minimálně dvě světle zelenavá vejce. Věděl jsem, že se pokusím během jara několikrát vrátit.

Podruhé, 16. dubna 2014, čerstvě vylíhnutá mláďata

Čas plynul, já jsem fotografoval na Šumavě, objížděl první kvetoucí rostliny, nebo se věnoval skorcům vodním. Až se přiblížil čas, kdy jsem měl v kalendáři naplánovanou další zastávku u volavek v Troji. Odhadl jsem, kdy by měla být v hnízdě čerstvě vylíhnutá malá mláďata. K volavkám jsem se tak vrátil přesně po pěti týdnech.

Už tehdy jsem se pomalu začínal hrozit toho, jak bude do hnízda vidět, až se hustě rostlé akáty na stráni plně zazelení. Tolik jsem si přál fotku odrostlých hladových mláďat s pankáčským tmavým čírem na hlavě a s posledními zbytky prachového peří, dožadujících se potravy. Což, jak jsem odhadl, mělo být za další dva týdny.

Ale to bych předbíhal, v dubnu byly malé volavky velké sotva 15 - 20 centimetrů a většinu času trávily pod svými rodiči, kteří je ještě zahřívali, přestože na stráň svítilo slunce a bylo poměrně teplo. Stavil jsem se večer, pouze na hodinu, protože v podstatě nebylo co fotit. Aktivita mláďat byla nulová. Šlo je zahlídnou pouze v případě, kdy se rodiče v hnízdě střídali. Navíc s krutým protisvětlem na jih orientovaný svah.

Už v tu dobu bylo průhledů na volavky pouze několik v hodně krkolomných pozicích. Do některých hnízd už díky prvním listům nebylo vidět vůbec. Ale věřil jsem, že si při posledním návratu nějak poradím.

Potřetí, 3. května 2014, odrostlí hladovci v hnízdě

Masakr, peklo, hrůza, zoufalost, smutek. Místo jsem navštívil s malým Oliverem a kdybych mu nepřidržel hlavu u hledáčku fotoaparátu, ten den by volavky ani neviděl. Stejně jako desítka zvědavých lidí okolo procházejících a nechápající, co v té husté zelené neprostupné džugli fotím. “Přece volavky popelavé na hnízdě, vy je nevidíte?”, “Ne, tam nic není...”, “Podívejte se skrze objektiv.”, až tehdy mě přestali mít za magora.

Volavky nebyly pouhým okem vidět. Pouze v případě, kdy začalo něco dít, přílet volavky s natráveným jídlem a výměna na hnízdě, se mláďata dožadujíce se potravy zvedla, bylo něco k zahlédnutí. Toto se za dvě hodiny událo pouze jedenkrát!

Děkoval jsem svému prozřetelnému záměru, kdy jsem finále u volavek naplánoval na zcela zamračený den po dešti s temně šedou oblohou. Jenom tak byl poměrně čistý vzduch a dokonalé rozptýlené světlo, kdy listí neházelo žádné odlesky a okolní prostředí volavek bylo relativně čisté. Za slunce by byla scéna totálně rozbitá a v té změti by nic nevyniklo.

Když se rodiče vystřídali, odrostlá mláďata vytáhla krk, otevřela zobák a začala zuřivě loudit potravu. O to víc zuřivěji, protože mláďata byla na hnízdě čtyři!

Nechápu, jak se ze dvou vajíček vylíhnou čtyři malé volavky. Nutno přiznat, že fakt nemám jistotu, že jsem v průběhu jara fotil vždy stejné hnízdo. Na lokalitě, ještě v březnu bez listí, byly prokazatelně čtyři obsazená hnízda. Při každém návratu okolní vegetace vypadala úplně jinak. Vysvětlením může být i to, že při první návštěvě neměli ještě volavky odsnášené vše, co letos plánovali vychovat.

Během těch stručně popsaných třech návratu jsem u hnízdících volavek strávil dohromady pouze tři a půl hodiny. Mrzí mě, že toho času nebylo víc, ale nebylo kdy. Tuším, že by se to s větší intenzitou dalo zpracovat pořádně. A to včetně toho videa, kvůli kterému jsem k volavkám poprvé šel.



autor:
datum vydání:
4. června 2014


Diskuze k článku „Volavka popelavá, osm týdnů na hnízdě“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!