Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Velké širé rodné lány jižní Moravy

autor: Ing. Olga Urbánková
Kdo by neznal lyrickou báseň Josefa Václava Sládka opěvující krásu a rozmanitost přírody a zemědělské krajiny České republiky. Tato báseň vznikla na přelomu 20. století, ale její poetika promlouvá k mnohým čtenářům dodnes. Ovšem lahodí oku těmto čtenářům také dnešní příroda a zemědělská krajina? Za více než sto let došlo k mnoha výrazným změnám krajinného rázu. V dnešní době je u nás stále méně úhorů s pasoucím se dobytkem a modravé porosty lnu nahradila žluť zcela jiné plodiny.

Kdysi pestrá a členitá krajina české kotliny stále častěji připomíná obrovské parcely orné půdy s monotónní skladbou plodin a takřka bez rozptýlené dřevinné vegetace. Rozsáhlé agrární celky bývají rozděleny většinou pouze komunikacemi či napřímenými vodními toky. Typickým příkladem takovéto krajiny jsou některé části jižní Moravy. Následující příspěvek se věnuje vývoji českého zemědělství, problematice degradace půdy a možnostem jak půdní prostředí chránit.

Sto let je dlouhá doba, za kterou došlo k mnohým, často nezvratným proměnám. Politický vývoj po roce 1948 znamenal zcela zásadní změny ve vývoji venkovské krajiny. Došlo k naprostému přeorientování struktury a způsobu hospodaření v zemědělství. Malá rodinná hospodářství v důsledku kolektivizace zanikala, pozemky i dobytek byli vyvlastněni, celková zemědělská výroba byla přesunuta do družstev. Kolektivizace a socializace vesnic měla za důsledek zpřetrhání vlastnických vztahů i vztahů k obývané krajině. Vlivem scelování pozemků došlo k rozorání mezí, polních cest a stabilizačních krajinných prvků (např. louky u pramenišť, remízky, liniová zeleň), došlo taktéž ke změnám vodního režimu v krajině v důsledku meliorací či regulacemi vodních toků. Tyto změny vedly k nezvratným zánikům některých druhů či specifických ekosystémů. Celková industrializace zemědělské výroby kladoucí důraz na výnos intenzifikovala množství vstupů minerálních hnojiv a rostlinných pesticidů, jejichž důsledky byly spíš více negativní (poškozování přírody) než pozitivní (zvýšení výnosu).

Dalším zásadním milníkem pro majetkoprávní zemědělské půdy byl převrat v roce 1989. Zemědělství se velmi těžce adaptovalo na nové podmínky tržní ekonomiky a přibližování se Evropské unii. V důsledku transformace zemědělství a různorodých restitucí došlo k mnoha posunům, ať už pozitivním i negativním. Z hlediska pozitivních změn je nutné zmínit významné snížení negativních vlivů zemědělství na životní prostředí, zvýšila se rozloha trvalých travních porostů a poklesla nešetrná aplikace hnojiv znečišťující povrchové a podzemní vody. Negativními hledisky jsou celkový pokles zemědělské produkce ČR, rapidní snížení chovu zvířat, zejména skotu a s ním související úbytek organické hnojení a pěstování jednoletých a víceletých pícnin. Rostlinná skladba se zúžila ve prospěch obilnin (70-80%) a fytoenergetických rostlin, což často vede k monokulturnímu pěstování. Dříve používané pestré osevní postupy zahrnující opodstatněné střídání plodin, hnojení chlévskou mrvou a šetrné hospodaření s půdním genofondem bývá nyní velmi často opomíjeno. Zachování produkční schopnosti půdy bývá udržována převážně minerálními hnojivy a za cenu vyšší dávek pesticidů. Nešetrný způsob hospodaření často vede k nenávratnému poškození funkcí půdy. Jevy jako větrná a vodní eroze, ztráta organické hmoty, utužování půdy, zastavování území, acidifikace a kontaminace půdy polutanty se podílejí na celkové degradaci půdy. Tyto jednotlivé typy poškození půdy jsou vzájemně propojené. Převažující typ degradace podmiňuje vznik dalšího typu poškození. Vzniká tak řetězová reakce, kterou lze jen velmi obtížně eliminovat a navrátit zničenou půdu do původního stavu. Degradované půdy nemají pouze ekonomické dopady v podobě snížení produkční schopnosti, ale taktéž dopady environmentální, působící často i mimo hranice daného poškozeného území (kolektiv autorů 2008, PODHRÁZSKÁ, 2010, kolektiv autorů 2010).

Jedním z největších celosvětových problémů ohrožující zemědělskou půdu je eroze. Eroze je definována jako rozrušování půdního povrchu, transport a sedimentace uvolněných půdních částic působením erozních činitelů (voda, vítr, sníh atp.). V České republice je až 50% půdního zemědělského fondu ohroženo vodní erozí a 10% erozí větrnou, přičemž nejohroženější území větrnou erozí je právě oblast jižní Moravy (obr. 2), dále pak oblasti Polabí, Lounska a Litoměřicka.

Všechny tyto oblasti mají podobný krajinný ráz. Jedná se o táhle roviny bez větších překážek, které by přirozeně mírnili větrné poryvy. Zemědělské plochy jsou zde sceleny do obrovských lánů s absencí jakékoliv zeleně, remízků či mezí. Vodní toky jsou většinou napřímeny či jinak regulovány, skladba plodin pěstovaných na pozemcích je velice úzká a trvalé travní porosty či porosty jednoletých a víceletých pícnin bychom v těchto oblastech hledali velice těžko. Tento způsob hospodaření s půdou větrnou erozi přímo umocňuje. Kritickými měsíci největšího ohrožení půdy větrnou erozí jsou podzim a jaro, kdy pozemky nejsou chráněny porostem vegetace či sněhovou pokrývkou. Na holém povrchu jsou pak částice půdy snadno odneseny či obroušeny větrem. Nárazový vítr, který se často v rovinatých oblastech vyskytuje, má dostatečnou energii na rozbití půdních struktur, jež nejsou dostatečně tmeleny.

Ale jakým způsobem lze udržet půdní strukturu stabilní? Struktura půdy se skládá z půdních agregátů, což jsou komplexy minerálních látek (částice prachu, jílu a písku) a organických látek, jež jsou spojeny tmelícími látkami. Mezi tmelící látky tvořící agregáty jsou zařazeny: voda, uhličitan vápenatý, různé oxidy, organické látky, humus, bakteriální slizy, vlákna půdních hub (hyfy) a kořeny rostlin (viz obrázek č. 3). Primární částice (zejména jílovité) a organické látky jsou pomocí jejich povrchového napětí shlukovány do struktur menších jak 0,02 mm. Tyto struktury jsou pak za pomoci hyf, kořenových vlásků, mikrobiálních zbytků a dalších organických látek shlukovány do struktur větších tzv. mikroagregátů (0,02-0,25 mm). Ty jsou pak dalšími houbovými vlákny a kořeny shlukovány do struktur větších 0,25mm, makroagregátů, které již můžeme pozorovat okem. Tyto agregáty tvoří základ půdní hroudy. Udržením stability těchto mikroskopických shluků je zásadní pro udržení celkové stability půdy. Z uvedených informací vyplývá, že tvorba a stabilita půdních agregátů je závislá nejen na minerálním složení půdy, ale zejména na množství organických látek v půdě a na celkové aktivitě půdní fauny a flory. Půdní organismy, i ty rozeznatelné okem, se významně podílejí na tvorbě agregátů svým aktivním pohybem a svým metabolismem. Typickým příkladem je žížala. V půdě provrtává různé chodbičky a tím aktivně mění půdní prostředí (provzdušnění, prokypření půdy) a zároveň vylučuje různé odpadní láky a slizy, které mohou mít vazebnou schopnost či mohou složit jako potrava pro další organismy. Správná struktura půdy je obecně příznivá pro růst rostlin, ale také mohou drobné póry sloužit jako útočiště mikroorganismů před různými predátory.

Půdní prostředí je velice složitý systém různorodých organismů, které jsou ve vzájemných interakcích. Tyto organismy nesou celou řadu významných funkcí, které udržují půdní úrodnost. Rostliny fotosyntetickými dráhami tvoří nadzemní biomasu a také biomasu kořenů. Kořeny ovlivňují půdní vlastnosti nejen mechanicky či přijímáním vody a živin, ale taktéž vylučují různé množství jednoduchých organických látek bohatých na uhlík, jež slouží jako potrava pro širokou škálu půdních mikroorganismů. Dochází tak ke stimulaci biologické aktivity, tvorby humusových látek a rozkladných procesů v půdě, díky nimž dochází k uvolňování minerálních živin potřebných pro růst rostlin. Půda bohatá na biologickou aktivitu nejen příznivě ovlivňuje růst rostlin, ale taktéž je odolná vůči nepříznivým vlivům včetně erozních činitelů.

Po celém světě je kladen důraz na zvýšení produktivity jednotek ploch půdy používaných pro rostlinnou produkci. Soudobé zvyšování výnosů užívané v zemědělské praxi je pouze krátkodobého charakteru, z hlediska dlouhodobé udržitelnosti je dnešního způsob intenzivního zemědělství zcela nevhodný. Přitom zachování půdní úrodnosti, ochrana půdy a správná zemědělská praxe by měli být vizitkou hospodaření každého zemědělce. Přitom jsou známy různé agrotechnické postupy zlepšující biologickou aktivitu půdy, které mají půdo-ochranné účinky. Mezi tyto postupy jsou řazeny metody zajišťující rostlinný kryt (využívání meziplodin, podplodin, ozeleňovaní, zařazení pícniny v osevních sledech), obdělávání půdy se zachováním rostlinných zbytků a různě redukovaná orba (minimalizace zpracování půdy, konzervační orba či bezorebný systém). Managment šetrný k životnímu prostředí je podporován v rámci evropských a národních předpisů (např. Kontrola podmíněnosti či Standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu GAEC). Díky těmto dotacím, tak mohou i na velkých parcelách, jaké můžeme vidět na jižní Moravě, krajinné prvky jako remízky, větrolamy či biopásy. Zemědělské půda České republiky je z hlediska vlastnictví půdy velmi roztříštěná, velkou část obhospodařované půdy zaujímá půda v pronájmu velkým počtem vlastníků. Nejsou to tedy pouze farmáři, kteří by sami určovali, jakým směrem se jejich pluh bude od souvratě ku souvrati ubírat, ale taktéž vlastníci pozemku. Nezájem vlastníků a nájemců o vlastní půdu, na níž je hospodařeno, často vede k nezvratným negativním změnám. Proto je nutné se nešetrnému zacházení s půdou vyvarovat, tak by byla zachována její kvantita i kvalita pro nás i pro generace budoucí.

Autorka článku se jménem uvedených iniciativ a projektů snaží podpořit povědomí o významu půdy pro životní prostředí SONDAR – síť ochrany půdy v regionu Podunají

Použitá literatura:

kolektiv autorů CENIA (2008): Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989, česká informační agentura životního prostředí, 2008, ISBN: 978-80-85087-67-3 LOKOČ, Radim, LOKOČOVÁ, Michaela (2010): Vývoj krajiny v České republice, Národního programu výzkumu II, projekt Ochrana krajinného rázu jako podstatného rysu české kulturní krajiny.
PODRHÁZSKÁ, Jana (2009): Protierozní ochranná opatření v zemědělské krajině (studijní materiály k akci), Vzdělávání podnikatelů v zemědělství, lesnictví a potravinářství na modelových lokalitách, Místní akční skupina Moravský kras




autor:
Ing. Olga Urbánková

datum vydání:
31. července 2014


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.