Vítr přinesl
Vůni starých ponožek
Vyhoď je, Majku!

Nevyhodil je. Toulali jsme se v hlubokých lesích Jizerských hor a nikde nebyl žádný koš. Majk je chtěl zahrabat do země, ale neměl žádnou lopatku a ruka se nechtěla hrabat v něčem neznámém, co nebylo ani trošku podobné klávesnici.

Rozdělali jsme si v podvečer oheň a Majk začal pálit týden nošené ponožky. To byl smrad! Nebylo divu, že vůně obnošených ponožek přilákala bedlivého ochránce přírody. "Nevíte, že je v chráněné krajinné oblasti zakázáno rozdělávat oheň? A navíc pálit nějaké škodliviny. Co to proboha pálíte? Pneumatiky nebo nějaké jiné gumy?"

"Jenom ponožky, pane ochránče. Majk je prase. Nosil je týden," řekla jsem a práskla pro záchranu mé pověsti jeho pověst. "Ponožky?" kroutil nevěřícně hlavou, "Opravdu?" Šel se podívat zblízka, ale nic nenašel. "Důkaz je už v čudu," pokrčila jsem rameny.

Ochránce nebyl zlý. Usmál se na mě. "Bude to za tisícovku," vypadlo z jeho úsměvu. "Tisícovku? Ale pane Krakonoši, smilujte se. Byla to krajní situace. Už se to nedalo vydržet." Přeřekla jsem se a označila ho za Krakonoše. Vypadal tak. Vousy, klobouk, hůl, plášť... Usmál se. Potěšilo ho to. Jeho tvář dostala ráz jiného úsměvu než před chvílí. Byl to úsměv pýchy. Posadil se na kámen u našeho "Ohně" a začal vyprávět o tom, že je Krakonoš jeho hlavní akční hrdina. Vzor. A že já mu udělala obrovskou radost, když jsem si ho s ním spletla a odpustí mi pokutu.

Navrhla jsem. Že si opečeme buřty jen, co usuším navlhlé náhradní ponožky z baťohu. Chudák Majk seděl naboso u ohně a třel si o sebe palce. Chytla jsem jednu ponožku do levé ruky a druhou do pravé a sušila nad ohněm. Opatrně, aby se nepřičmoudly.

"Mám i sojku," řekl hrdě Krakonoš. "Kde?" otočila jsem se zvědavě. "Doma vycpanou nad obrazem pastýře s ovcemi po dědovi. Omylem jsem jí zastřelil, když mi nesla zprávy o pytlákovi. Bylo šero a vypadala jako nějaký útočící dravý pták."

"Aha," řekla jsem zklamaně, protože jsem chtěla vidět tu pravou Krakonošovu sojku. Otočila jsem se zpět k ohni a vykřikla. Upustila hořící ponožky do ohně. Jak jsem se obrátila kvůli sojce, ponožky zabruslily do plamenů. "Majku, promiň." Pokrčila jsem rameny. Krakonoš dostal záchvat smíchu. Majk vyl jako vlk: "U ůůůů ůůůůů" houkal jako sova hů hů hů hů a zamaskoval si obličej dlaněmi a houpal se z jedné strany na druhou jako zvíře chycené v pasti a bojující o přežití.

Další ponožky jsme neměli. Krakonoš se nabídl, ale Majk nechtěl. Nedalo se nic dělat Majk musel jít naboso v opotřebovaných botaskách v zářijovém deštíku. Mlčel po zbytek našeho výletu. Ale já byla ráda, protože si alespoň provětral své zamořené nohy a já je nemusela pálit stejně jako ponožky. Krakonošovi jsem slíbila, že Majkovi koupím nové ponožky ze svého vlastního konta.