Velká pardubická: dostihy, které nejsou dostihy a které bez ohledu na oběti nikdo nikdy nezakáže

Minulost „Velké pardubické“

Lidé se vždy rádi sázeli o vítězství a porovnávali si své výkony. A právě takhle kdysi začala i Velká pardubická.

S tím, jak to všechno kdysi začalo a co vlastně znamená i často používané anglické slovo steeplechase, si pomůžu citací z novinového článku z roku 1933, který tehdy vyšel Národních listech. Ten text je snad dostatečně starý na to, aby nebyl pokládán za nějaký „naivní aktivistický výkřik dnešních ochranářů, kteří ničemu nerozumí“:

Mimochodem, je vám jméno koně Phantome povědomé? Jestli jste někdy hráli oblíbenou českou stolní hru Dostihy a sázky, tak jste určitě narazili na Fantoma. Tam je to nejlevnější kůň, o kterého většina hráčů ani nestojí - a přitom je to legendární vítěz prvního závodu!

Ostatně taková Lady Anne, další z nejlevnějších koní v Dostizích, je pozdější trojnásobná vítězka Velké pardubické a teprve druhý kůň v celé historii, který něco takového dokázal. Naopak nejdražší kůň ve hře Napoli vyhrál dostih jen jednou. Tolik asi ke slávě vítězů, která trvá navždy…

No, ale zpět z nevděčného světa her do šťastné reality.

Velká pardubická nejsou dostihy?

No, samozřejmě jsou. Ale… dostihy většinou znamenají soutěž v tom, který kůň je nejrychlejší a dostane se do cíle dostane jako první.

Koně i jezdci při něm závodí mezi sebou. Ale Velká pardubická? Opět si pomůžu citací z výše zmíněného článku z Národních listů z roku 1933:

Je to prostě závod typu „přežij ho do konce a doufej, že ostatním se to nepovede“. Samozřejmě, od doby napsání článku uteklo už 90 let a mnohé se změnilo. Náročnost se postupně snižovala a díky tomu to už to není takový „mlýnek na koňské a lidské maso“ jako v minulosti.

Nicméně letošní pády, při kterých na Taxisu zahynul devítiletý kůň Stuke a málem i žokej Martin Liška dokazuje, že to stále platí.

Jak vznikl Taxisův příkop?

Když jsme u toho Taxisova příkopu, víte, jak vlastně vzniknul? Vymyslel ho německý šlechtic Egon Maxmilián z Thurn-Taxisu. Ten naplánoval, že trasa Velké pardubické povede přes příkop, který vypadal skoro nepřekonatelně.

Na jeho začátku byl živý plot, vysoký 140 cm a široký 130 cm. Za ním následoval samotný 5 metrů široký příkop. V reálu to tedy znamenalo, že pro překonání „Taxisova příkopu“ musí kůň skočit nejméně 8 až 9 metrů.

Už po prvním závodu v roce 1874 bylo jasné, že tato překážka, tehdy ještě pojmenovaná „Tribunní skok“, je šílená. Ale proč už tehdy nebyla zrušená?

Údajně sám Taxis při debatě s jiným šlechticem prohlásil toto: „Jasnosti, vy ani já nebudeme už tuto překážku překonávati, a proto není důvodu, proč bychom ji měli vyřaditi a někomu ulehčovali.“

No, a tak to tu z čiré škodolibosti pana Taxisa a kvůli lpění na hloupé tradici máme dodnes.

Navíc tento skok není na Velké pardubické zdaleka sám. Za Taxisem byly další překážky jako legendární Irish bank nebo Hadí příkop. Ty pro klidného a dobře vytrénovaného koně nepředstavovaly žádné smrtelné nebezpečí. Jenomže koně jsou po náročném skoku Taxisu neklidní, tak si své krvavé oběti vyžádaly i ony.

Tolik asi k minulosti Velké pardubické. Má za sebou desítky mrtvých koní i žokejů, nejrůznější zranění raději ani nepočítat.

Bude Velká pardubická zakázána stejně, jako jsou zakázána zvířata v cirkusu?

Letos zemřel kůň, podle oficiálních statistik už třicátý. Zahynul málem i jezdec, který musel být na dráze oživován. Ale povede to k zákazu tohoto dostihu?

Nebuďte naivní. Dostihy přece nejsou cirkus! Pro připomenutí, v cirkuse již nelze provádět drezůru zvířat volně žijících druhů, které se narodily po prvním lednu 2022. Starší zvířata stále ještě vystupovat můžou.

Důvody pro tento zákaz jsou celkem jasné a logické. I když mohou být zvířata v cirkuse „roztomilá“ a někteří chovatelé je určitě mohou mít rádi, tak nejdříve náročný výcvik, neustálé převozy z místa na místo a hlavně několik vystoupení denně – to rozhodně není něco, co je pro zvířata přirozené. A to bez ohledu na to, že některá zvířata jistě ten výcvik „baví“.

V čem je situace zvířat v cirkuse jiná, než situace dostihových koní?

- V obou případech zvířata podstupují náročný výcvik a trénink.

- V obou případech se musí zvířata složitě převážet po celém světě.

- V obou případech musí zvířata předvádět maximální výkon tehdy, když to po nich chce člověk.

- V obou případech se běžně stává, že se zvíře při svém vystoupení smrtelně zraní...

Vlastně počkat, to se stává jen na dostizích. V cirkusu bylo pravděpodobnější, že tygr pokouše svého krotitele, než že při švihnutí bičem a skoku z jednoho místa na druhé zemře. Tak proč jsou tedy dostihy ok, když tam pro samotné zvíře je větší nebezpečí?

Já vím, pokládám hloupé otázky. To mi říkali rodiče už jako malému.

Cirkus je „obyčejná zábava pro obyčejné lidi“, kdežto dostihy jsou „společenská událost“.

Do cirkusu šly babičky se svými vnoučky, kdežto na dostihy chodí „celebrity“. Při sledování veselé opičky v cirkuse si návštěvníci nepřipadají jako dávná vznešená šlechta, kdežto dámy na dostizích ve vznešených kloboucích jsou hned nejméně hraběnky.

Také vlastnictví cirkusu asi není něco, co ve společnosti vzbudí zájem. Ale jakmile řeknete, že máte špičkového dostihového koně, tak je vaše bohatství jasné. A přitom vypadáte „skromněji“, než když na párty přijedete v nejnovějším Ferrari nebo přiletíte vrtulníkem. Vy se přece nijak nechlubíte svým bohatstvím, vy máte jen rádi koně.

A když už jsme u toho vytváření dojmu na ostatní, tak víte, jak se několik roků jmenovalo pardubické závodiště, kde se běhá Velká pardubická? Podle přání tehdejšího hlavního sponzora se jmenovalo Agrofert park. Což je mimochodem firma, která vyrábí i koňský salám. Jistě byla ale jen náhoda, že tehdy byl majitel Agrofertu tak aktivní v politice.

V neposlední řadě je ještě jeden velký rozdíl mezi dostihy a cirkusem. Na výsledek cirkusového vystoupení nikdo nesází, kdežto sázky na koně jsou přece „vznešený sport“ a v sázkách na dostihy se už tradičně točí opravdu velké peníze.

Prostě, přes veškerý odpor jakýchkoliv aktivistů v nejbližší době rozhodně k zákazu smrtelných koňských dostihů dojít nemůže.

Dokud se nezmění zájmy „bohatých a mocných“ a místo dostihů si nenajdou jinou oblast, kde ukazovat své postavení, dokud se média nepřestanou zajímat o „celebrity“ v hledišti závodiště, dokud se nepřestane z dostihů dělat „národní svátek“ - tak žádný z politiků nikdy změnu neprosadí.

Zdroje:
text z roku 1933: Velká pardubická steeple-chase
Wikipedia: Velká pardubická
Wikipedia: Egon Thurn-Taxis
Pardubické dostihové závodiště mění název, město se stalo titulárním partnerem