Mají dotace pouze OZE? Aneb co platíme fosilnímu průmyslu

Historické přímé dotace

Uhelný průmysl a výstavba konvenčních uhelných elektráren a tepláren by nikdy nemohly vyrůst v takovém rozsahu bez přímé státní pomoci. Celá páteřní síť uhelných elektráren (např. v severních Čechách a na Moravě) a související infrastruktura byla postavena za přímého financování státem, tedy z našich peněz. Statisíce tun uhlí byly těženy za přímé podpory státu, který určoval centrálně řízené, nízké ceny a dotoval provoz těžebních společností, aby zajistil levnou energii pro průmysl.

Během divoké privatizace v 90. letech stát převedl obří uhelné rezervy a společnosti do soukromých rukou často za velmi výhodných podmínek, přičemž si naopak ponechal závazky.

Uhlí po celá desetiletí požívalo a používá legislativní a daňové výhody

Při zavedení tzv. ekologických daní (části 45–47 zákona č. 261/2007 Sb., v účinnosti od roku 2008) získal uhelný sektor v ČR výrazná daňová zvýhodnění. Sazba daně z pevných paliv byla stanovena na minimální evropské hranici 8,50 Kč/GJ spalného tepla a zákon z ní uhelným provozům přiznal široká osvobození (§ 8), zejména pro výrobu elektřiny, kombinovanou výrobu tepla a elektřiny (KVET) či metalurgii. Zdanění se tak přeneslo až na finální spotřebu elektřiny (28,30 Kč/MWh), tato daň je však uplatňována plošně bez ohledu na to, zda elektřina pochází z uhlí, jádra či větru. Národní daňový systém tak vůči uhelným zdrojům neuplatnil princip „znečišťovatel platí“ a zanechal jejich ekologické a zdravotní škody na vstupu nezatížené adekvátní daní.

Směrnice o systému obchodování s emisemi (EU ETS) stanovuje, výrobci elektřiny si musí 100 % svých emisních povolenek kupovat na trhu (v aukcích). V rámci 3. obchodovacího období (2013–2020) však EU umožnila chudším členským státům (státy s HDP na obyvatele pod 60 % průměru EU v roce 2013, což se týkalo i ČR) využít tzv. přechodnou výjimku podle článku 10c:

Stát mohl elektrárnám přidělit část povolenek zcela zdarma, pokud výrobci elektřiny prokazatelně investovali odpovídající finanční částku do modernizace energetické infrastruktury, zvýšení účinnosti nebo čistších technologií.

V České republice tento mechanismus masivně využíval ČEZ i další energetické skupiny. Místo nakupování povolenek v aukcích investovaly tyto firmy do obnovy svých zdrojů. Výměnou za to dostaly povolenky v hodnotě desítek miliard korun zdarma.

Při revizi směrnice EU ETS pro 4. obchodovací období Evropská unie podmínky článku 10c výrazně zpřísnila:

1. Zakázala využívat tyto povolenky zdarma pro jakékoliv investice spojené s uhlím.

2. Zavedla povinnost pořádat na vybrané investiční projekty nad 12,5 milionu EUR plně otevřené soutěžní aukce.

3. Dala státům na výběr, buď budou složitě pokračovat v režimu článku 10c podle nových přísných pravidel, nebo celou tuto alokaci povolenek převedou do nově zřízeného Modernizačního fondu (článek 10d).

Česká republika se rozhodla článek 10c pro výrobu elektřiny od roku 2021 už dále nevyužívat a všechny vyčleněné povolenky převést právě do Modernizačního fondu. Od 1. ledna 2021 tedy nedostávají čistě elektrárenské uhelné provozy povolenky. Veškeré emise CO2 musí plně nakupovat v aukcích na trhu. V kombinaci s nárůstem ceny povolenky na 60 až 100 EUR za tunu se tak výroba elektřiny z uhlí stala bez státního zvýhodnění dražší a ekonomicky těžko udržitelnou.

Povolenky, které dříve zdarma končily u uhelných firem, nyní český stát prodává na burze. Výnosy tečou do Modernizačního fondu, odkud se skrze transparentní dotační tituly (např. program RES+) financuje výstavba fotovoltaických a větrných elektráren, úspory energie v průmyslu a komunitní energetika. V tomto ohledu podpora uhlí tedy skončila.

Pokud uhelné teplárny dodávající dálkové teplo do domácností část povolenek zdarma čerpají dál (podle klesajících celoevropských benchmarků). Cílem je zabránit skokovému zdražení tepla pro obyvatelstvo a dát teplárnám čas na nákladnou přestavbu na čistší zdroje.

Nyní, když se uhelná energetika ekonomicky nevyplácí a končí, se státní podpora tohoto sektoru překlápí do fáze řešení sociálních dopadů a likvidace škod. Stát financuje mimořádné finanční podpory, příspěvky při odchodu do důchodu či rekvalifikace pro propuštěné horníky (tzv. hornické renty).

Přestože je rekultivace financována z peněz, které si těžaři musí ze zákona pro tento účel odkládat, získávají další peníze z různých dotačních titulů jak evropských tak českých na různé projekty, které v rámci rekultivace chystají.

Skryté náklady přenášené na celou společnost

Přímé či nepřímé dotace, o kterých jsme mluvili jsou vidět v rozpočtech a zákonech. Uhelný průmysl má však i další náklady, které přenáší na celou společnost a stát. Při těžbě a zejména spalování uhlí vzniká celá řada vedlejších produktů, které poškozují lidské zdraví, přírodu a globální klima. V ideálním tržním prostředí by si těžaři a provozovatelé uhelné elektrárny museli všechny tyto škody předem započítat do ceny elektřiny či tepla (tzv. internalizace externalit). Protože to po desetiletí nedělali (a dodnes neplatí plnou cenu), znamená to, že společnost jim na provoz de facto přispívá tím, že platí následky jejich činnosti.

Zdravotní dopady a účty za péči

Spalování uhlí (jak ve velkých teplárnách a elektrárnách, tak dříve a částečně stále v lokálních topeništích) uvolňuje do ovzduší toxické látky. Prachové částice, oxidy dusíku a těžké kovy. Tyto látky prokazatelně způsobují nebo zhoršují astma, chronickou bronchitidu, rakovinu plic, infarkty a mozkové příhody.

Finanční náklady na léčbu, hospitalizace, léky, dny pracovní neschopnosti (náhrady mzdy) a předčasná úmrtí nehradí uhelné firmy. Tyto účty platí veřejné zdravotní pojišťovny, státní rozpočet a samotní pacienti skrze své zdraví.

Klimatická změna a náklady na likvidaci škod a adaptaci

Spalování uhlí je nejšpinavějším zdrojem energie z hlediska emisí skleníkových plynů, které prokazatelně způsobuji globální oteplování.

Extrémní sucha, kůrovcové kalamity v lesích (včetně našich regionů), bleskové povodně a další škody prokazatelně způsobené globálním oteplováním stojí stát, obce, zemědělce i vlastníky lesů a nemovitostí obrovské miliardy korun ročně.

Náklady na adaptace na změnu klimatu, protipovodňová opatření, obnovu krajiny a hašení následků opět nesou daňoví poplatníci a soukromé subjekty, nikoliv uhelné elektrárny, které emise vyprodukovaly.

Tyto náklady tvoří 98%

Mezinárodní měnový fond (MMF) pravidelně vyhodnocuje globální dotace na fosilní paliva. Říká že aktuálně 98 % z dotací na uhlí tvoří tyto externality (zdraví a klima).

Studie MMF zdůrazňuje, že uhlí je masivně nejvíce podhodnoceným fosilním palivem. Až 80 % světové spotřeby uhlí se prodávalo za méně než polovinu své reálné ceny, která reflektuje náklady na zdravotní a klimatické škody.

Zdroje:
• IMF Fossil Fuel Subsidies Data: 2023 Update

• IMF Blog - shrnutí Zprávy výše): Fossil Fuel Subsidies Surged to Record $7 Trillion

• IEA Fossil Fuel Subsidies Database

• Směrnice Rady 2003/96/ES (zdanění energetických produktů a elektřiny)

• Směrnice 2003/87/ES (systém obchodování s povolenkami EU ETS, čl. 10c a 10d)

• Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (Části 45–47, ekologické daně)

• Zákon č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů

• Oficiální portál Modernizačního fondu

• CENIA (Česká informační agentura životního prostředí - zprávy o stavu ovzduší a emisích)