Zelená transformace pod palbou fám: Skutečný příběh norských větrníků a sámských pastvin

Debata o obnovitelných zdrojích energie se v posledních letech stala jedním z nejvyhrocenějších témat veřejného prostoru. Na jedné straně stojí naléhavá globální nutnost dekarbonizovat ekonomiku a snižovat závislost na fosilních palivech, na straně druhé pak zcela legitimní obavy o ráz krajiny, ochranu přírody a práva lidí, kteří v dotčených regionech žijí.

Případ norského Fosenu se stal globálním symbolem toho, co se stane, když nedojde k adekvátnímu dialogu. Ukazuje totiž paradox moderní doby: snaha o záchranu klimatu skrze „zelenou“ energetiku může v praxi vést k přímému ohrožení ekosystémů a tradičního způsobu života. Abychom však dokázali těmto chybám rozumět, je nutné oddělit skutečná selhání a právní spory od vymyšlených dezinformací, které celou debatu zbytečně polarizují.

O co reálně jde? Největší vnitrozemský park v Evropě a jeho skutečná tvář

Jádrem celého sporu, ze kterého později vzešly jak reálné soudní spory, tak internetové mýty, je komplex větrných elektráren Fosen Vind. Nachází se na stejnojmenném poloostrově a v přilehlých vnitrozemských oblastech v regionu Trøndelag ve středním Norsku.

Projekt dokončený kolem roku 2020 představuje největší vnitrozemský větrný park v Evropě. Skládá se z několika propojených parků (včetně oblastí jako Storheia nebo Roan), na nichž stojí celkem 277 masivních větrných turbín. Výstavba spolykala v přepočtu miliardy eur a z pohledu norského státu šlo o klíčový krok. Norsko totiž usiluje o rychlou dekarbonizaci a masivní navyšování výroby čisté elektřiny, kterou potřebuje pro ambiciózní plány na elektrifikaci dopravy, průmyslu včetně těžebního sektoru.

Z geografického hlediska šlo pro investory o ideální volbu. Poloostrov Fosen a jeho náhorní plošiny nabízejí mimořádně silné a stabilní větrné podmínky, které zaručují vysokou efektivitu výroby energie.

Infrastruktura takového rozsahu však neznamená jen stožáry s rotory čnícími k nebi. Výstavba si vyžádala vybudování rozsáhlé sítě desítek kilometrů nových zpevněných cest pro těžkou techniku, betonových základů, elektrických stanic a vedení. Právě tato masivní síť staveb rozdělila rozlehlou divočinu, která byla po staletí domovem někoho úplně jiného než průmyslu.

Sámové a chov sobů: Víc než jen „zvířata v přírodě“

Oblast obývají Sámové (historicky v češtině nazývaní Laponci), původní ugrofinské etnikum severní Evropy, kteří tradičně v těchto oblastech pasou soby. Pro sámské komunity není chov sobů pouhým zemědělským odvětvím nebo zdrojem obživy. Je to základní pilíř jejich kultury, jazyka, sociálních vazeb a generační identity. Norsko se přitom hlásí k mezinárodním úmluvám a vlastní ústavě, které garantují povinnost chránit práva původních obyvatel a umožnit jim zachování jejich tradičního způsobu života.

Právě tady se objevuje zásadní nepochopení, které na sociálních sítích vede k šíření mýtů o znetvořených mláďatech, které u nás začal šířit jeden anonymní proruský profil. Jak zjistili vědci, sobům, zejména samicím před porodem nebo už s mláďaty, reálně větrníky vadí a vyhýbají se jim. Byla zjištěna nižší hmotnost mláďat a vyšší úmrtnost z nedostatku jídla. Sobi jsou obecně plaší a budou se vyhýbat těmto oblastem už proto, že tam mají reálné bariéry v podobě plotů. Ve sporu tedy nešlo o žádné „deformity vlivem technologií“, ale o reálné znemožnění tradičního pastevectví.

Historický verdikt

Když úřady v roce 2013 vydávaly licence pro výstavbu na Fosen Vind, spoléhaly na to, že chov sobů a větrné elektrárny dokážou v krajině koexistovat. Ukázalo se však, že šlo o fatální podcenění situace. Sámové se proti projektu bránili právní cestou, která po letech vyústila v jeden z nejvýznamnějších rozsudků v novodobé norské historii.

V říjnu 2021 vynesl norský Nejvyšší soud jednoznačný verdikt. Rozhodl, že výstavba větrného parku Fosen Vind závažně porušila práva původních obyvatel garantovaná mezinárodními úmluvami (konkrétně právo na užívání vlastní kultury a tradičních území). Konstatoval, že licence a stavební povolení vydané státem byly neplatné, protože úřady neposkytly pastevcům dostatečnou ochranu.

Rozsudek rozpoutal v zemi obrovské pnutí. Norsko se ocitlo v těžkém dilematu. Na jedné straně stál závazek právního státu respektovat práva menšin, na druhé straně gigantická energetická infrastruktura a naléhavá potřeba zelené elektřiny. Situace vyústila v masivní protesty v Oslo, kterých se účastnila i známá švédská aktivistka Greta Thunbergová.

Navzdory tomu, že soud prohlásil licence za neplatné, turbíny se nebouraly. Stát začal vyjednávat o nápravě. Výsledkem byly na přelomu let 2023 a 2024 mimosoudní dohody mezi pastevci a provozovateli, které přinesly finanční kompenzace a příslib náhradních pastvin. Část komunity ale zůstává nespokojená.

Případ tak obnažil fakt, že i ekologicky uvědomělý stát může při prosazování zelené transformace selhat a podcenit práva lidí, kteří v krajině žijí.

Jak se z kauzy stala „dezinformační zbraň“

Případ norského Fosenu ukazuje, jak křehká je hranice mezi skutečnými zprávami a fámou. Když se v severských médiích a soudních síních řešil spor o ochranu práv Sámů, v online prostoru dostal tento příběh zcela novou, zkreslenou podobu.

Zatímco jádrem celé kauzy byla otázka pozemků, migračních koridorů a ústavních práv původních obyvatel, na sociálních sítích se šířil úplně jiný příběh. Podle něj měly větrné turbíny v Norsku prokazatelně způsobovat deformity a poškození u novorozených sobů.

Tento posun ukazuje na klasický mechanismus moderních dezinformací:

Reálný základ jako štít: Podvodné či přikrášlené zprávy se nejlépe šíří tehdy, když se opírají o skutečnou událost. Fakt, že „v Norsku proběhl obří spor kvůli větrníkům a sobům“, zněl důvěryhodně, a tak už málokdo ověřoval, co přesně bylo předmětem sporu.

Emocionální nátlak: Obyčejný právní a politický spor o územní plánování a mezinárodní úmluvy nezní na první pohled tak úderně jako „znetvořená zvířata“. Přidání šokujících detailů o poškozených mláďatech mělo za cíl vyvolat okamžitou vlnu strachu, lítosti a hněvu vůči obnovitelným zdrojům.

Když pak takové mýty šíří známé osobnosti, dostávají se k masovému publiku, které nemá čas ani kapacitu ověřovat primární zdroje. Výsledkem je, že legitimní debata o dopadech průmyslových staveb na krajinu je přehlušena absurdními báchorkami, které ve výsledku škodí oběma stranám. Jak zastáncům racionální ochrany přírody, tak těm, kdo upozorňují na skutečné problémy konkrétních projektů.

Arktická tundra versus česká kulturní krajina

Příběh norského Fosenu je lekcí o tom, že přechod na obnovitelné zdroje není jen technickým, ale především společenským a právním úkolem. Ukazuje, že ani ta nejzelenější energetická politika nesmí přehlížet práva lidí a místních komunit. Současně je ale varováním před tím, jak snadno se komplexní problémy mění v internetové mýty.

Když se tento severský příběh přenese do českého prostředí, naráží na zásadní rozdíly, na které je dobré pamatovat. Zatímco v Norsku šlo o megaprojekt čítající stovky turbín v rozlehlých arktických oblastech, kde se střetly se zájmy původních pastevců sobů, v České republice se diskutuje o řádově menších projektech zasazených do kulturní, obdělávané a hustě osídlené krajiny. Ovšem i tady jsou případy kde investor čelil ostré kritice za nepřesné či chybné mapové podklady a opomenutí dopadů na místní obyvatele a přírodu. Zářným případem je Ralsko.

Srovnání Fosen Vind a největšího českého parku:

Park	Počet turbín	Instalovaný výkon	Zábor půdy stavbami	Zábor půdy – rozptyl
Fosen Vind (Norsko – celkem)	277	1 057 MW	4–6 km²	200–300 km²
Storheia (největší část Fosen Vind)	80	288 MW	cca 1,5 km²	cca 38 km²
Kryštofovy Hamry (největší stojící v ČR)	21	42 MW	0,05–0,1 km²	7–10 km²
Ralsko (největší plánovaný v ČR)	40–50	150–200 MW	cca 0,1–0,2 km²	15–25 km²

Původ dat:
Fosen Vind & Storheia (Norsko)
Počet turbín (277) a výkon (1 057 MW): Oficiální technické specifikace konsorcia Fosen Vind DA a státního energetického gigantu Statkraft (Storheia 80 turbín / 288 MW, Roan 71, Geitfjellet 48, Harbaksfjellet 30, Kvenndalsfjellet 27, Hitra 21).)

Plocha a rozptyl: Rozloha celkově dotčeného území (200–300 km²) i samotné lokality Storheia (38 km²) vychází z rozsudku norského Nejvyššího soudu (HR-2021-1975-A) a odborných posudků Norského ústavu pro výzkum přírody (NINA). Fyzický zábor (4–6 km²) tvoří výpočet součtu 240 km nových horských cest (šířka 5–8 m), trafostanic a základových desek.)

Kryštofovy Hamry (ČR – stojící))
Počet turbín (21) a výkon (42 MW): Registr České společnosti pro větrnou energii (ČSVE) a licenční databáze Energetického regulačního úřadu (ERÚ) (21× Vestas V90/2 MW).)

Plocha a zábor: Údaje z databáze EIA (Cenia). Základy stožárů (cca 400 m²/turbína), montážní plochy a příjezdové cesty tvoří fyzický zábor cca 5–10 hektarů (0,05–0,1 km²). Polygonalní rozptyl větrného parku mezi obcemi Křimov, Kryštofovy Hamry a Měděnec zaujímá v krajině 7–10 km².)

Ralsko (ČR – plánovaný))
Počet turbín (40–50) a výkon (150–200 MW): Záměry a studie proveditelnosti zpracované společností ČEZ ve spolupráci s Libereckým krajem pro území bývalého VVP Ralsko. Jelikož projekt prochází schvalováním a posuzováním vlivů na životní prostředí, jde o rozmezí podle variantních návrhů.)

Debatu o větrné energetice je důležité vést na základě faktů, nikoliv báchorek například o znetvořených zvířatech, nebo na projekt koukat s růžovými brýlemi nasazenými od investorů

Skutečný respekt k přírodě a lidem znamená otevřeně pojmenovávat reálné výzvy. Ať už jde o ochranu našich lesů, zvířat, krajinného rázu, nebo hledání férové dohody s obcemi, kde mají moderní technologie vyrůst.

Zdroje:
Business and Human Rights Centre (BHRC)