Soudní spor o svobodu pohybu v přírodě oproti ochraně přírody

Muž z Prahy a „ideologické“ omezení v lokalitách výskytu tetřeva hlušce

Spor odstartovala reakce jednoho muže na Opatření obecné povahy (OOP), které vydala Správa Národního parku Šumava v roce 2023 a opakovaně ho prodloužila. Tímto opatřením park uzavřel vstup mimo vyznačené turistické trasy na přibližně 9 % svého území. Konkrétně v souvislém pásu podél státní hranice od Plesné po Černou horu. Jedná se o jádrové území, kde žije a rozmnožuje se šumavská populace tetřeva hlušce.

S tímto omezením se nehodlal smířit muž s trvalým bydlištěm v Praze, který podal u soudu návrh na zrušení tohoto opatření. Muž měl možnost zasáhnout už podáním námitky k vydání tohoto OOP, ale neudělal to.

Žaloba se opírala o dva zásadní argumenty. Stěžovatel namítal, že mu zákaz vstupu do lesních porostů mimo cesty nepřiměřeně a protiprávně omezuje jeho osobní svobodu pohybu zaručenou čl. 14 Listiny základních práv a svobod.

Podle stěžovatele nebyly uzávěry vyvolány skutečnou odbornou potřebou, ale „ochranářskou ideologií“ Správy NP Šumava. Argumentoval tím, že plošný zákaz vstupu je zbytečně tvrdý a že přítomnost šetrných návštěvníků v terénu ptáky zásadně neohrožuje.

Spor se nakonec přes nižší instance dostal až k Ústavnímu soudu

„Podstatou stěžovatelovy argumentace je však především jeho námitka, že Správa Národního parku Šumava vydala opatření obecné povahy z ideologických důvodů, a nepřípustně tak omezila jeho svobodu pohybu. K tomu Ústavní soud pouze uvádí, že svoboda pohybu není právem absolutním, tedy neomezitelným. Na vymezených územích lze svobodu pohybu omezit také za účelem ochrany přírody (čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pokud tedy stěžovatel namítá, že samotná možnost omezení svobody pohybu je rozhodnutím ideologickým a nezákonným, pak opomíjí, že možnost jejího omezení vychází přímo z ústavního pořádku. Veřejný zájem na ochraně přírody v daném případě pouze převážil nad individuálním zájmem stěžovatele vstupovat do klidových oblastí národního parku. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s výkladem Nejvyššího správního soudu,“ píše Ústavní soud ve svém usnesení.

Usnesení Ústavního soudu tak potvrdilo důležitou věc.

Svoboda pohybu po krajině je naše právo, ale na těch nejcennějších místech musí člověk udělat ústupky v zájmu kriticky ohrožené přírody.

Z 200 jedinců tetřeva hlušce 900

Tetřev hlušec je takzvaný deštníkový druh, to znamená, že jeho ochranou chráníme biotop i pro další druhy. Zejména v zimě a během jarního toku je na hranici svých energetických sil. Pokud ho neopatrný turista vyplaší, pták v panice odletí, čímž spálí drahocenné tukové zásoby. Opakovaná vyrušení vedou k uchylování se do nevhodných lokalit, prochlazení snůšek nebo k úhynu.

Zkušenosti ze Šumavy ukazují, že tetřev si dokáže zvyknout na lidi na značených trasách, kde je jejich pohyb předvídatelný, ale nesnese nepředvídatelný pohyb volným terénem.

Díky přísné ochraně klidových zón se populace na Šumavě a v sousedním Bavorském lese zvýšila z původních cca 200–300 jedinců v 90. letech na dnešních téměř900 ptáků. Naopak na Slovensku, kde plošné kácení a fragmentace horských lesů přirozené biotopy decimovaly, populace neustále klesá.

A co tetřívek? Proč KRNAP zavírá i cesty?

Tetřívek je pták otevřených hřebenových partií, mozaikových rašelinišť a smilkových luk. Během jarního toku (od půlky března do konce května) se kohouti shromažďují na tradičních, velmi přehledných tokaništích.

V KRNAPu z nich řada leží v přímém a bezprostředním sousedství vyhlášených turistických tras. Lidé procházející přímo přes tokaniště nebo v jeho těsné blízkosti ptáky plaší, což vede k přerušení toku a opuštění snůšek.V Krkonoších to řeší OOP s úplným zákazem vstupu na tyto lokality v určitém období.

Na Šumavě je ochrana tetřívka vestavěna do celkového systému péče o park i CHKO. Významná část, zhruba polovina šumavské populace tetřívka, žije na území Vojenského újezdu Boletice (CHKO Šumava). Tamní režim výcviku armády paradoxně tetřívkovi vyhovuje. Vojenská činnost udržuje krajinu bezlesou, vytváří raně sukcesní stadia vegetace a veřejnost tam má rozsáhlý zákaz vstupu.

Zbývající tokaniště tetřívka na Šumavě se nacházejí v rozsáhlých, neprostupných centrálních rašeliništích (např. Vltavský luh, Modravské slatě, Soumarský most) nebo na rozlehlých nelesních plochách, kterými žádné vyznačené turistické trasy nevedou. Není tedy nutné je uzavírat.

Jak je to se svobodou pohybu v přírodě jinde v Evropě?

Pojďme se na závěr podívat, jak to obecně se svobodou pohybu v přírodě vypadá jinde v Evropě.

Severský model: Právo na svobodu pohybu v přírodě nad vlastnickým právem

Ve Švédsku, Norsku a Finsku platí tradiční „právo každého člověka“ (Allemansrätten), zakotvené i přímo v ústavě. Každý může volně procházet krajinou, sbírat lesní plody a na 1–2 noci bivakovat či stanovat na jakémkoliv pozemku (i soukromém), pokud nezpůsobí škodu a drží se v dostatečné vzdálenosti od obydlí. Omezeno je to pouze v Národních parcích.

Středoevropský model: Obecné právo užívání lesa a krajiny

V České republice, na Slovensku, v Německu a Rakousku funguje princip obecného užívání lesa a krajiny. Každý má ze zákona bezplatný přístup do všech lesů a volné krajiny bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Omezené je zde nocování. Větší regulace je v chráněných územích. Je zde zakázán tevřený oheň a nocování mimo určená místa. V nejcennějších oblastech je zákaz vztupu mimo cesty. Na některé lokality například v Tatrách je nutný průvodce.

Polsko je na tom velmi podobně až na jejich unikátní program pro lesy mimo chráněná území „Zanocuj w lesie“ (Přespi v lese). Na mnoha místech je tam možné stanovat. V ostatních zemích se středoevropským modelem je povolen jen bivak.

Anglosaský a jižní model: Vlastnictví na prvním místě

V Anglii a Walesu je výchozím stavem civilní přečin neoprávněného vstupu (trespass). Pozemky někomu patří a nikdo, krom majitele, na ně nesmí. Pohyb v krajině je historicky omezen výhradně na veřejné cesty (Public Footpaths) a plochy (Access Land). To samé platí i pro nocování.

V Jižní Evropě (Španělsko, Itálie, Řecko)

má vlastník právo pozemek oplotit (finca cerrada), čímž možnost vstupu veřejnosti zaniká. Z důvodu vysokého rizika požárů a turistického tlaku zde navíc v národních parcích platí extrémně přísný režim. Do jádrových zón je vstup často možný pouze s certifikovaným průvodcem.

Balkán: Vysoká neformální svoboda, přísnější parky a specifická rizika

Mimo národní parky je pohyb ve volné krajině, po pohořích a pastvinách velmi svobodný a obecně tolerovaný. Volné kempování a bivakování v neobydlených horských oblastech (např. v Albánii, Černé Hoře nebo Bosně) je formálně zakázáno, ale tolerováno. V letních měsících ale platí v celém pobřežním a jihoevropském pásu přísně vymáhaný zákaz zakládání ohňů ve volné přírodě.

I zde ve většině národních parků platí zákaz nocování mimo vyhrazená místa. Pohyb po trasách je někde doporučen, jinde vyžadován.

V Bosně a Hercegovině a částečně v hraničních oblastech Chorvatska platí z bezpečnostních důvodů striktní pravidlo nevybočovat z prošlapaných cest a značených tras v oblastech označených výstražnými tabulemi s červenou lebkou kvůli zaminování.

Zdroj:
Opatření obecné povahy NP Šumava
Usnesení Ústavního soudu