Z Jizerky po neznačených cestách na Pytlácké kameny a zpět

Jizerka: Malebná osada pod Bukovcem

Naše cesta začíná na místě, které v České republice nemá obdoby. Osada Jizerka, rozprostřená v širokém údolí pod majestátním čedičovým kuželem Bukovce, působí jako z jiného světa. Dýchne tu na vás syrová, severská atmosféra. Rázovité dřevěné chalupy jsou daleko od sebe, rozseté na horských loukách, kterými líně meandruje průzračná říčka. Zejména tedy po ránu, kdy tu ještě není příliš turistů.

Jizerka je známá dvěma věcmi: historickou tradicí sklářství a svými extrémními mrazy. V zimě tu teploty běžně padají pod -30 °C a sníh tu leží dlouho do jara. Ale i v létě, kdy dole v údolí padají teplotní rekordy, vás tady ráno přivítá svěží horský vzduch a rosa, která studí do nohou. Než nahodíte batoh na záda, jen se na chvíli zastavte a nadechněte – ten klid je až nakažlivý.

Hnojový dům – dům jizerského horolezce a krále kuriozit

Ještě než definitivně opustíme civilizaci a zamíříme do lesů, musíme se zastavit u jedné z nejbizarnějších a nejfotografovanějších staveb v celých Jizerkách. U pověstného Hnojového domu (Misthaus).

Kdysi to byla obyčejná chalupa, kterou v roce 1964 koupil německý horolezec, cestovatel a nekorunovaný jizerský král Gustav Ginzel. A proč tak nelichotivý název? Když dům kupoval, předchozí majitelé v něm chovali dobytek a stavení bylo doslova po strop napěchované hnojem. Svérázný Gustav se s tím nepáral: prosekal v podlaze díru, odklonil nedaleký horský potok přímo do chalupy a nechal tekoucí vodu, aby hnůj vyplavila ven.

Z domu pak vytvořil legendární muzeum kuriozit z celého světa, kam měl dveře otevřené úplně každý. Spalo se tu na podlaze, vyprávěly se neuvěřitelné historky z cest a scházeli se tu trampové i disidenti. V roce 1995 sice původní dům do základů vyhořel, ale s pomocí přátel a dobrovolníků z celých Čech i Německa byl postaven znovu. Gustav Ginzel sice v roce 2008 odešel do horolezeckého nebe, ale duch jeho svobodomyslného „Misthausu“ tu nad údolím visí dál. V současnosti stále patří dům jeho rodině, ale není již veřejně přístupný. Respektujte to i při focení legendárních narcisů, které tu Ginzel vysázel, pokud se tu vyskytnete v květnu, kdy většinou kvetou.

Vzhůru na Jelení dráhu: Po stopách lesní železnice

Hned za Hnojovým domem se napojujeme na lesní stezku s netradičním názvem Jelení dráha. Slovo „dráha“ tu má své hluboké opodstatnění. V 50. a 60. letech minulého století zde totiž skutečně fungovala lesní železnice, která sloužila ke svážení dřeva z okolních jizerských svahů.

Nečeká na vás žádné extra strmé stoupání, u kterého byste vypustili duši. Jelení dráha je dnes pohodová lesní stezka, kde byste opravdu neřekli, že tu vedla železnice.

Cesta vás vede příjemným lesem Středního Jizerského hřebene, vzduch voní jehličím a pod nohama vám místo pražců křupe jehličí a šlápnete sem tam na nějaký ten kámen či kořen. Je to ideální úsek na to, abyste nasáli klid okolní přírody, než se les kolem vás začne pomalu měnit, stromy začnou kvůli drsnému klimatu zakrňovat a vy spatříte první žulové balvany ohlašující vrchol Pytláckých kamenů.

Malá jizerská louka: Skandinávská tundra na dosah ruky

Když kráčíte v plynulém tempu po Jelení dráze, v jednom místě vás cedulka upozorní na jeden jizerský klenot. Právě tato cesta totiž tvoří přísnou hranici Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky. Konkrétně jdete podél části, které se říká Malá jizerská louka.

Pohled, který se vám skrze prořídlé stromy otevře, vás okamžitě přenese o tisíce kilometrů na sever. Malá jizerská louka totiž připomíná drsnou severskou tundru nebo sibiřskou tajgu. Je to rozsáhlá, plochá a zamokřená planina, kde kvůli extrémnímu chladu a vlhku nerostou žádné vysoké stromy. Krajině tu dominuje kleč a rašeliník.

Pokud budete mít štěstí a půjdete tudy na začátku léta, louka vás přivítá v zářivě bílém kabátě. Rozkvétá tu totiž suchopýr, jehož květy vypadají jako načechrané chomáčky bavlny, které se vlní ve stálém jizerském větru. Mezi klečí se navíc občas zalesknou temná, až černá rašelinová jezírka. Zatímco vy si vykračujete v suchu a pohodlí po bývalé lesní železnici, jen doslova pár metrů od vás začátek neprostupný, hluboký močál, kde příroda tisíce let funguje podle vlastních pravidel.

Na hřebeni

Pohodový profil Jelení dráhy po několika kilometrech končí. Tato lesní cesta nás spolehlivě dovede až ke klíčovému bodu, ke křižovatce se známou, červeně značenou hřebenovou trasou.

Červená značka je v těchto místech součástí evropské dálkové trasy E3 a vede po samotném hřbetu Středního Jizerského hřebene. Charakter krajiny se postupně změnil. Les kolem nás začal řídnout pod náporem drsného horského větru. Stromy ustupují porostům kleče a ze země začínají vystupovat první mohutné balvany z jizerské žuly. Ten nejlepší bod výletu je už doslova za rohem.

Pytlácké kameny - Výhled bez zábradlí a špetka adrenalinu

Netrvá to dlouho a z kleče se před námi vyhoupne impozantní žulový skalní masiv. Jsme na Pytláckých kamenech (975 m n. m.). Tohle místo si zamiluje každý, v kom zůstal kousek kluka nebo holky z dobrodružných románů. Zapomeňte na komerční vyhlídky s betonovou podlahou a kovovým zábradlím. Tady je to divočina. Abyste se dostali na samotný vrchol tohoto skalního toru, musíte zdolat several ocelových kramlí, které jsou zapuštěné přímo do kolmé žulové stěny. Není to nic nebezpečného, ale tep se vám na těch několika metrech spolehlivě zvedne.

Odměna na vrcholu je ale královská. Sedíte na holé skále, vítr vám čechrá vlasy a vy si užíváte jeden z nejlepších kruhových výhledů v Jizerkách. Jako na dlani odtud uvidíte celou Velkou jizerskou louku, polskou stranu hor, protrženou přehradu na Bílé Desné i majestátní čedičový kužel Bukovce, od kterého jsme vyšli.

Když se na skálu podíváte zblízka, všimněte si, že hlavní blok je protnutý hlubokou svislou štěrbinou. Této tektonické puklině se říká „skalní okno“ a dává vrcholu jeho charakteristický tvar. Lézt nahoru ale nemusíte. Cesta vede okolo :-)

Legenda o nezranitelném Hennrichovi

Název skalního masivu není náhodný. Právě tyto balvany a okolní hustá kleč sloužily jako dokonalý úkryt pro nejslavnějšího jizerského pytláka – Hennricha.

Legendy říkají, že to byl zběh z napoleonských válek, který se ve zdejších lesích schovával před rakouskou armádou i lesníky. Přímo pod Pytláckými kameny měl postavenou tajnou chýši z kůry a větví. Mezi chudými horaly měl status jakéhosi jizerského Jánošíka a věřilo se, že je díky kouzlům nezranitelný a kulky se od něj odrážejí. Pro lesníky to byla ale noční můra, protože ze střelených jelenů si drze vyřezával jen to nejlepší maso a zbytek nechával na místě.

Jeho příběh skončil v roce 1813. Po dlouhém plánování ho přímo u jeho skrýše překvapili lesníci. Hennrich se dal na útěk, ale osudnou se mu stala rána z pušky jednorukého revírníka Huba. Pytlák padl k zemi zhruba 500 metrů od těchto skal. V místech dopadení stojí mimo značené trasy Hennrichův kříž.

Jizerský viklan: Balvan, který popírá gravitaci

Slezeme z kramlí na Pytláckých kamenech, hodíme batohy zpátky na záda a pokračujeme dál po červené hřebenovce. Cesta se příjemně vine mezi hustou klečí a borůvkovými koberci. Netrvá to dlouho a po levé straně se objeví další geologický div Jizerek – Jizerský viklan.

Je to obří, zaoblený žulový balvan, který tisíce let zvětrávání vytvarovaly tak dokonale, že spočívá na spodní skalní platformě jen nepatrnou plochou. V minulých stoletích se tyto balvany skutečně při silnějším zatlačení kývaly (odtud název viklan), dnes už s ním ale ani parta siláků nepohne. Přesto pohled na něj vyvolává respekt. Jako by ho sem nějaký bájný obr položil a zapomněl.

Červená turistická značka odtud sice pokračuje dál po hřebeni. My ale odbočíme na neznačenou lesní poměrně širokou cestu, kterou najdete vpravo, téměř přímo proti viklanu. Většina lidí následuje barevné značky na stromech, takže jakmile z červené sejdete, s velkou pravděpodobností budete na stezce sami. Pro jistotu si ale v tomto bodě zkontrolujte offline mapu v telefonu, abyste nástup na pěšinu neminuli.

Cesta začíná plynule klesat z hřebene dolů směrem do údolí. Atmosféra se rázem mění. Zmizelo množství lidí, zmizelo značení, zůstal jen syrový jizerský les, šumění větru v korunách smrků a absolutní klid. Cesta nás vede skrze les s borůvčím a kapradím. To je neklamné znamenitost, že se z drsného žulového hřebene pomalu ale jistě vracíme dolů. Po chvíli narazíme na Lasičí studánku, která je na křižovatce s asfaltkou, po které vede již zmíněná červená turistická trasa nazvaná Lasičí cesta. Ta nás dovede zpět na dohled Hnojovému domu. Touto cestou se vyhnete větší části asfaltky, ale přijdete o další skalní výtvor Věžní skály.

Trasa má sice nějaké převýšení, ale není nijak extra náročná.

Jak je to s neznačenými stezkami v CHKO?

Možná vás napadlo, zda je chůze po Jelení dráze nebo spojce od Viklanu vůbec legální, když na nich nenajdete klasické barevné turistické značky KČT. Jistě totiž víte, že se pohybujete na území Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jizerské hory a navíc v těsné blízkosti Národní přírodní rezervace (NPR) Rašeliniště Jizerky. Jaká jsou pravidla?

Na stávajících cestách legálně: V chráněných krajinných oblastech (mimo samotné NPR) je obecně pohyb po stávajících, jasně viditelných lesních cestách a pěšinách povolen, i když na nich není turistická značka. Jelení dráha i spojka k Lasičí cestě jsou zavedené, historické lesní cesty, po kterých projít můžete.

Pozor na hranici NPR: Jelení dráha tvoří hranici Národní přírodní rezervace Malé jizerské louky. V rezervacích (NPR) platí ten nejpřísnější zákaz vstupu mimo vyznačené trasy. V praxi to znamená jednoduché pravidlo: ze stezky nesmíte udělat ani krok směrem do louky či močálu.

Označení CHKO má svůj význam. Značí, že se nacházíte ve výjimečné lokalitě a je nutné se podle toho chovat. Kochejte se, ale dodržujte pravidla ohleduplného turisty, zákaz vstupu do rašeliniště a vše, co si přinesete, si zas odneste :-).

Ještě poznámka k parkování. Auto je nutné nechat na parkovišti na okraji Jizerky u Bukovce. Ke Hnojovému domu je to kousek po asfaltce. Užijte si výlet :-)