Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Šli jsme hledat pytláky

autor: Zuzana Hunalová
Jmenuji se John. Žiji na rozlehlém ranči se svým otcem, správcem rezervace. Má matka zemřela, když jsem byl malý, na následky zranění, když ji napadl lev. Otec se jí tenkrát pokoušel zachránit, ale její zranění byla příliš velká.

Často na ni s otcem vzpomínáme. Byla by určitě ráda, kdy tu mohla být s námi a viděla, jak se o rezervaci staráme, kdyby mohla vědět a slyšet, co se stalo jednou, když jsme byli s otcem na procházce.

Na mýtině jsme našli tři mrtvé slony s uřezanými kly, kolem kterých obíhalo malé mládě. Na chvíli jsme strnuli a nevěděli co budeme dělat. Byla to ale jen chvíle - moment než jsme se vydali hledat pytláky. Bylo nám totiž jasné, že musí být někde blízko. Otec poznal, že sloni zemřeli před několika hodinami. Kolem bylo bláto, jelikož včera celý den pršelo. Byly vidět stopy od pneumatik a lidské stopy. Šli jsme tedy po stopách, ale záhy jsme zjistili, že stopy končí. Auto najelo na štěrkovou cestu, kde už jsme nemohli tušit, kam mohli jet.

Náhle jsme něco uslyšeli v křoví. Otec sice rezervaci znal, ale nemohl vědět o zvířatech kde se pohybují. Bohužel ani o pytlácích nemohl vědět všechno. Nevěděli jsme tedy co křoví skrývá. Chtěli jsme zjistit, co to je. Otec měl sice pušku, ale přesto popadl klacek, aby byl připraven. Mně dal kdysi malou pušku, abych se sní naučil zacházet a mohl později převzít správu rezervace. Tehdy jsem měl pušku pevně v ruce, i když by mi v případě velkého problému a nebezpečí asi moc nepomohla, a byl jsem tak trochu rozechvělý a napjatý, když jsem čekal co bude dál. Byl jsem připravený na napínavé dobrodružství, ale v duchu doufal, že to nebude nic vážného. Bohužel nás čekalo velmi nemilé překvapení. V pytláckém oku bylo lapeno malé, asi půlroční mládě leoparda. Matka se ho jistě pokoušela zachránit, ale nešlo jí to a jak uslyšela naše kroky, musela utéci. Otec nejdříve střelil z dálky dvě uspávací šipky. Mládě tak nevyděsil svou přítomností a to se ještě více nezranilo. Za chvíli se leopardík uklidnil a usnul. Pak jsme k němu rychle přistoupili a z oka ho vysvobodili. Jeho noha už byla značně zkrvavená a trochu nalomená. Otec se v takových věcech vyzná, takže když nohu ohmatal, hned to poznal. Vzal dezinfekci a na ránu přiložil čerstvý mátový list. Vše obvázal obvazem, který měl v batohu. Vždy, když jdeme na prohlídku, musíme s sebou mít nejrůznější pomůcky a vybavení zrovna pro takovéhle případy. Až bude zvíře zdravé, obvaz si samo strhne. Pro jistotu jsme označili jeho pravou přední nohu červeným kroužkem, abychom ho později mohli zkontrolovat. Až se mládě probudí, najde svou matku a ta ho vezme do bezpečí. U takových malých zvířat je to ještě možné.

Otec mi předává hodně zkušeností a učí mě, co dělat v nejrůznějších situacích. Někdy mi dovolí nakrmit smělé srnky nebo pohladit slony. Vážnější zákroky a krmení dravějších zvířat ještě dělá sám.

Po chvíli jsme uviděli další nástrahu. Byli jsme sice na cestě za pytláky, ale nemohli jsme riskovat, že se do ok chytnou další zvířata. Otec věděl, že je stejně malá pravděpodobnost, že bychom je dohonili. Po chvíli jsme uviděli další nástrahu. Bylo nám jasné, že nejsou v lese jediné. Po pár minutách hledání jsme jich posbírali ještě několik. Musíme se dívat spíš do děr nebo opuštěných nor, kam nejčastěji zvířata chodí, protože jen tak v lese určitě nebudou. To by se jim zvíře vyhnulo z velké dálky.

Najednou jsme uslyšeli jakési troubení nebo houkání. I já jsem hned poznal že je to sloní chobot. Okamžitě jsme vyšli na cestu a viděli slůně. Asi vidělo a cítilo, že jsme se vydali hledat viníky smrti jeho rodičů. S otcem jsme se na sebe trochu rozpačitě podívali. Pokud tu slůně necháme, může se do některých zbylých ok chytit. Když ho odvedeme na ranč do provizorního výběhu, ztratíme další čas. Nicméně otec rozhodl, že nemáme šanci teď dohonit pytláky, proto raději slůně odvedeme než abychom riskovali jeho smrt. Slůně se brzy zabydlelo a rostlo.

S otcem jsme chránili rezervaci, jak to jen šlo. Během týdne jsme procházeli hlavní části, kde bylo nejvíce zvířat a hledali pytlácké nástrahy, abychom zabránili úhynu dalších zvířat. Otec mi dovolil, abych se o sluně mohl starat úplně sám. Pojmenoval jsem ho Lucky, protože Lucky je štěstí a to slůně mělo, když jsme ho našli tak brzy. Otec ještě raději zavolal veterináře, aby slůně prohlédl. Naštěstí bylo čilé a zdravé. Doktor poměrně přesně určil datum narození. Říkal asi před půl rokem nebo sedmi měsíci.

Tedy jsme se o něj starali a průběžně se pokoušeli získat nějaké další informace nebo stopy o pytlácích, kteří tenkrát udeřili dost tvrdě a nemilosrdně. Bohužel-bez úspěchu dnes i v dalších dnech. Po dvou letech bezúspěšného pátrání a kontrolování rezervace se dělo taky něco jiného. Totiž slůně už vyrostlo v slona a bylo ho potřeba vypustit do volné přírody. Byl jsem smutný, protože jsem měl Luckyho rád, zvykl jsem si na něj a často jsem se na něm mohl i projet. Bylo velice obtížné na něj vylézt, ale díky tomu, že žil pořád s námi, byl krotký a nikdy nedovolil, aby se mi něco stalo. Nic naplat, zavedli jsme ho do části safari, kde byli sloni, aby se mohl přidat k nějakému stádu nebo skupině, a odjeli jsme zpět domů.

Týden jsem Luckyho neviděl, ale jednou, když jsme se s otcem vraceli z odpoledního krmení lvů, viděl jsem že se něco mihlo za stájemi. Kromě raněných zvířat které jsme měli v kotcích a různých výbězích, jsme měli také divoké koně, protože jsou velmi ohroženi pytláky a tento druh je na vyhynutí. Proto jsme se o ně starali raději doma. Šel jsem se tedy podívat, co to je a nechtěl jsem věřit svým očím. Byl to Lucky. Byl jsem strašně šťastný. Stýskalo se mi po něm. Chobotem mě vzal a vysadil si mě na záda. Otec se velmi divil, že našel cestu domů. Slon prý není zvíře s nejlepším orientačním smyslem. Tehdy jsme si řekli, že si ho necháme u sebe na trvalo a občas ho pustíme. Uběhlo několik týdnů a byl obvyklý čas vypustit slona do přírody. Otevřeli jsme mu vrata a on radostně vyšel na louku až za les. Většinou se vracel během odpoledne. Dostatečně se najedl, našel ostatní zvířata a vrátil se k nám. tehdy to bylo ale jiné. Nebylo mi nejlépe, když jsem ho pouštěl. Když se celý den nevracel , šli jsme ho hledat. Otec šel na jednu stranu, já na druhou. Po pár minutách otec třikrát hvízdl. Bylo to znamení, že mám přijít za ním.

Nejdřív jsem se zaradoval, ale po chvíli jako by se vše zřítilo na mě. Nemohl jsem uvěřit, že je to pravda. Když jsme totiž došli za les, ležel tam Lucky postřelený osmi ranami a měl uřezané oba kly. Se slzami v očích jsem ho objal a rozmazaně pozoroval otce, který nemohl pochopit, jaktože jsme tolik ran neslyšeli a hledal nějaké stopy po pytlácích.

O dva dny později jsme jeli autem k moři, protože otec říkal , že pohled na tu dálku a rozlehlost mi pomůže zapomenout na smutnou událost, která nás potkala. Když umřela maminka, byli jsme u moře skoro každý den a sedávali na břehu někdy až do západu slunce. Najednou vám přijde, že váš problém je malý proti tak velkému moři a uleví se vám. Když jsme tehdy dojeli k moři uviděli jsme stopy po pneumatikách, které vedly za skalku. Šli jsme se tam podívat a viděli odstavené auto, na kterém se vozí zvířata. Tentokrát ale asi posloužilo k převozu klů a kůže, protože majitelé zanechali stopy, které vypadaly jako kdyby někdo táhnul kly a několik stop, po mužích, jež nejspíš kly táhli do lodi. V tu chvíli jako bychom měli s otcem stejné myšlenky a otočili jsme se k moři, kde jsme k našemu úžasu viděli vzdalující se loď. Náhle se mi začali koulet slzy z očí. Nevím proč, ale přišlo mi nespravedlivé, že Lucky musel zemřít jen kvůli lidem, kteří pro peníze nevinná zvířata zabíjejí. Sledoval jsem mizející loď a přemýšlel, jestli je někdo někdy chytí. Bylo tehdy 5. února 96 , když lucky zemřel. Celý měsíc jsem pak chodil jako bez hlavy a přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby tu Lucky byl. Pohřbili jsme ho na mýtině, kde jsem ho poprvé viděl jako malé slůně a kde to měl tak rád, když jsme si spolu chodívali hrát. Přestože byl únor, tady sníh nebyl. Většinou tu nebývá a zvířata, která musí přezimovat mají uměle vytvořené podmínky.

Přesně o rok později 5. února 97 otec četl noviny. Já byl zrovna u Luckyho a vzpomínal na něj a na chvíle, které jsme spolu stihli prožít. Když jsem se vrátil domů otec mě vzal za rameno, protože věděl, že je mi smutno. Řekl velice moudrá slova, která si budu asi ještě dlouho pamatovat. Povídal, že všechno jednou vyjde najevo a že spravedlnost na světě je a vyjde napovrch dříve nebo později. Někdy to trvá dny, týdny měsíce.... někdy taky rok. Při posledních slovech mě vedl ke stolu kde ležely otevřené noviny a tam pod velkým nadpisem stálo, že pytláci byli chyceni ve Velké Británii. Psali, že několik let pobývali v blízkosti naší rezervace. Není divu že jsme přišli o tolik zvířat a mezi nimi i o Luckyho. Byl by jistě rád, že viníci smrti jeho rodičů byli chyceni. Myslíte si, že by tomu nerozuměl? Určitě ano. Byl to chytrý slon a můj nejlepší kamarád a navždy jím zůstane. Navždy budu mít naše šťastné chvíle v paměti a budu na něj pořád myslet. Nikomu bych nepřál prožít konec kamarádství takto. I když by to bylo kamarádství se slonem, protože když je to se slonem, tak je to kamarádství ve velkém.

O pár dní později jsme na prohlídce rezervace potkali malé slůně, o kterém jsme nevěděli. Otce se bálo, ale mě ne. Proto přišlo blíž. Bylo na něm něco velmi povědomého. Pojmenoval jsem ho Luckju jako Lucky junior. Opravdu mi připadal, jako bych se s ním zase sešel a mohl mu říct jak ho mám rád.





autor:
Zuzana Hunalová
email: Zuza.Hu@seznam.cz

datum vydání:
22. července 2005


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.