Jak USA reklamovaly zásilky Pražské šunky z ČSSR plné PCB a veřejnost u nás o tom nevěděla

Řeznictví za socialismu
generováno AI Gemini

Zázrak, který se vymkl kontrole

Polychlorované bifenyly (PCB) byly ve své době oslavovány jako triumf moderní vědy. Díky své extrémní chemické stabilitě, odolnosti vůči žáru a vynikajícím izolačním schopnostem se staly pilířem průmyslového rozvoje druhé poloviny 20. století. V Československu byla jejich výroba zahájena v roce 1959 v podniku Chemko Strážské pod obchodní značkou Delor. Tehdy nikdo netušil, že tato látka, která měla usnadnit technický pokrok, zanechá v naší krajině a v našich potravinách stopu, kterou v nich budeme měřit ještě dlouhá desetiletí po zákazu výroby.

Chemická past v našich tělech

To, co dělalo z PCB ideální průmyslovou surovinu, se stalo i jejich největším prokletím. Jsou to perzistentní organické polutanty, což znamená, že v přírodě téměř nepodléhají rozkladu a mají děsivou schopnost bioakumulace. V praxi to znamená, že se nerozpouštějí ve vodě, ale ukládají se v tucích. Když se dostanou do potravního řetězce, putují od zemědělských plodin přes dobytek až k člověku, přičemž se v každém dalším článku řetězce koncentrují. Pro lidský organismus jsou PCB toxickou zátěží, která narušuje hormonální systém, poškozuje játra, imunitu a je prokázaným karcinogenem. Jsou to látky, které v těle zůstávají jako tichý, nebezpečný host.

Nátěry, které otrávily dobytek

Jednou z nejvíce devastujících kapitol bylo

využití PCB ve stavebnictví, konkrétně v nátěrových hmotách

pro zemědělské objekty. V rámci budování socialistických velkokapacitních farem se tyto látky přidávaly do barev, které měly chránit silážní jámy, kravíny a teletníky. Byly totiž odolné proti kyselinám a nepropouštěly vodu, což se v drsném provozu farem zdálo být praktickým řešením. Realita však byla tragická: dobytek byl s těmito barvami v přímém kontaktu, olizoval stěny nebo konzumoval krmivo uskladněné v kontaminovaných prostorech. Tímto způsobem se toxické látky přímo z nátěrů dostaly do masa a mléka, které se následně dostávalo na stoly spotřebitelů.

Americké reklamace „Pražské šunky“ a mlčení vlády před občany

Pražská šunka měla nejen v USA, ale obecně ve světě dobrý zvuk. Nevyvážela se ale jen ona.

Americké ministerstvo zemědělství (USDA) a jeho úřad pro bezpečnost potravin (FSIS) monitorovaly dovážené masné výrobky. Na začátku 80. let bylo zjištěno, že v produkci z Československa se pravidelně objevují hodnoty PCB překračující povolené limity.

Americká strana opakovaně československé úřady na problém upozorňovala. Žádala, aby ČSSR lokalizovala zdroj kontaminace (např. v chovech či krmivech) a problém odstranila. Československo však nebylo schopno (nebo ochotno) zdroj kontaminace efektivně identifikovat a eliminovat.

Protože situace nevedla ke zlepšení, vydalo USDA dne 29. dubna 1983 nouzové nařízení (48 FR 19358-60), kterým bylo Československo s okamžitou platností vyškrtnuto ze seznamu zemí, které mají povolení dovážet masné produkty (hovězí, vepřové, skopové, kozí) do Spojených států.

Americké úřady konstatovaly, že

československý systém veterinární kontroly „nesplňuje požadavky federálního zákona o inspekci masa“

. V praxi to znamenalo, že USA již nemohly garantovat bezpečnost československého masa pro své spotřebitele.

Pro československé ministerstvo zahraničního obchodu a zemědělství byly tyto incidenty vysoce citlivé. Přiznání kontaminace by znamenalo ztrátu prestiže na klíčových západních trzích a nutnost přiznat plošný problém v zemědělské výrobě (kontaminované kravíny a silážní jámy), což by bylo politicky neúnosné. Přineslo by také ekonomické ztráty nejen z konkrétní zakázky, ale i z nákladů na nutné sanační práce v zemědělských podnicích.

Co na to československá veřejnost?

Informace o těchto kauzách tedy zůstávaly v režimu „důvěrné“ či „přísně tajné“. Československý občan se o tom, že „šunka pro Západ“ je nebezpečná, neměl šanci dozvědět. Problém se řešil izolovaně v rámci státních podniků (např. masokombinátů), které dostávaly pokyny k úpravě skladování nebo jinému způsobu odbytu (často prostým přesměrováním kontaminovaného masa na vnitřní trh).

Pro obchodníky a státní podniky (jako Koospol, který export řídil) to bylo „veřejným tajemstvím“. Zásilky byly vraceny, což bylo v účetnictví vedeno jako „reklamace“ nebo „problém s kvalitou“, nikoliv jako ekologická katastrofa. Úředníci na ministerstvu zahraničního obchodu o problému věděli, ale prioritou bylo utajení, aby nedošlo k ohrožení dalších kontraktů.

Odborníci z hygienických stanic a veterinárních ústavů si byli vědomi toho, že PCB jsou v populaci rozšířené. Informace se však šířily pouze v uzavřených kruzích na odborných konferencích, kde se používal eufemismus „cizorodé látky v potravním řetězci“. Skutečné jméno „PCB“ se v širším kontextu nátěrů budov a masa stalo veřejně skloňovaným až na samém sklonku totality.

Pokud by se oficiálně přiznalo, že potraviny jsou nebezpečné, musel by se zastavit vývoz (ztráta valut) a musela by se okamžitě zastavit výroba v Chemku (což bylo politicky nemožné, dokud to režim vyžadoval). Nebyl prostor pro investigativní žurnalistiku, která by se ptala, proč se v kravínech používají nátěry, které jsou v USA zakázané.

V návaznosti na to vláda spustila Program detekce a prevence cizorodých látek v krmivech, potravinách a surovinách živočišného původu, v lovné zvěři a bioindikátorech. Až v roce 1985 se to rozšířilo i na mléko, výrobky pro kojence a dětskou výživu. Stále byly ale výsledky tajeny.

Skutečné odhalení rozsahu kontaminace nastalo až po pádu železné opony. V roce 1990 a 1991 se téma stalo celospolečenským skandálem. Novináři (např. z tehdejšího Respektu nebo Lidových novin) začali odkrývat to, co se ve vládních i vědeckých kruzích už vědělo. Veřejnost se poprvé dozvěděla o místech na mapě Slovenska a východního Česka, kde byly v půdě a v živočišných produktech naměřeny extrémní hodnoty. Tehdy se to poprvé veřejnosti propojilo: Chemko Strážské vyrábí PCB → PCB jsou v nátěrech kravínů → PCB jsou v mléce a mase, které jsme roky jedli.

Vláda byla nucena vyčlenit obrovské prostředky na monitorování PCB v mateřském mléce a v potravinách. Když se začaly výsledky těchto studií objevovat v médiích jako varování pro matky a spotřebitele, definitivně to potvrdilo, že problém není „západní propaganda“, ale realita, v níž jsme žili desítky let.

Nejstarší zmínky o účincích PCB jsem našla v časopise Veterinární medicína z druhé poloviny sedmdesátých let. Tehdy se o nich psalo v souvislosti se slepicemi. Další pocházejí spíše z druhé poloviny osmdesátých let a posléze.

V čem tkví nebezpečí PCB do dnešní doby?

PCB se dnes již nikde nevyrábějí, ani se vědomě nepoužívají v nových výrobcích. Jejich výroba byla v celosvětovém měřítku zakázána Stockholmskou úmluvou (platnou od roku 2004) a v Československu byla ukončena již v roce 1984.

Jejich nebezpečí dnes tkví zejména ve starých ekologických zátěžích. V okolí starých chemických závodů (jako bylo třeba Chemko Strážské na Slovensku) jsou PCB uloženy v sedimentech řek a v půdě. Tyto látky se odtud stále jen velmi pomalu uvolňují do potravního řetězce (např. přes ryby nebo hospodářská zvířata pasoucí se v kontaminovaných oblastech).

„Po viac ako štyroch desaťročiach sa podarilo odstrániť jednu z najvážnejších environmentálnych záťaží na východnom Slovensku. V areáli bývalého podniku Chemko Strážske boli dlhodobo uskladnené nebezpečné PCB látky, ktoré predstavovali vážne riziko pre zdravie obyvateľov aj životné prostredie. Podpredseda vlády a minister životného prostredia Tomáš Taraba a minister vnútra Matúš Šutaj Eštok ubezpečili verejnosť, že toto ohrozenie je eliminované,“ píše Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky teprve před rokem, 11. 6. 2025.

Sanace starých ekologických zátěží, k nimž patří i dědictví výroby PCB, se po roce 1989 stala obřím ekonomickým tématem. Odstranění těchto látek z půdy a staveb vyžaduje miliardové investice, které jsou často předmětem složitých státních zakázek. Tento proces, v němž se střetávají zájmy státu, ekologických iniciativ a velkých průmyslových skupin, je připomínkou toho, že za chyby minulosti platíme jako společnost dodnes – a to nejen zdravím, ale i nemalými finančními prostředky ze státní pokladny.

Zdroje:
Greenpeace
Arnika
Národní knihovna České republiky