Agrese, hněv a nenávist. Co když za toxickou společnost nemohou jen sociální sítě a politici?

Naštvaný člověk.
obrázek vytvořen pomocí AI Gemini.

Lépe už bylo, aneb “staré dobré časy” se už nevrátí

Se slzou v oku vzpomínáme na „staré dobré časy“, kdy lidé byli k sobě milejší, tráva byla zelenější a zimy měly dostatek sněhu. Tuto minulost si samozřejmě silně idealizujeme (lidé se v ní vraždili a hádali s naprosto stejným nadšením jako dnes), ale jedna věc na té nostalgii přece jen sedí: klima bylo stabilnější.

Nabízí se tedy provokativní otázka: Nemůže za naši kolektivní ztrátu sebeovládání, rostoucí agresi a hlubokou polarizaci společnosti právě to, že se kolem nás doslova vaří vzduch? Jsou naštvaní lidé jen produktem algoritmů sociálních sítí, nebo nám jednoduše „teče do bot“ i z pohledu meteorologie?

Když termostat v hlavě stávkuje

Začněme naší vlastní tělesnou schránkou. Lidské tělo je biologický zázrak, který se snaží udržovat vnitřní teplotu kolem 37 stupňů Celsia, ať se venku děje cokoli. Když teploty venku prudce rostou nebo divoce kolísají, náš vnitřní termoregulační systém musí přepnout na krizový režim.

Aby se organismus ochladil, začne masivně pumpovat krev do okrajových částí těla a kůže. Srdce bije rychleji, cévy se roztahují a krevní tlak klesá. Tento proces spotřebovává obrovské množství energie. V praxi to znamená, že se cítíme unavení, vyčerpaní a naše kognitivní kapacita prudce klesá. Vědci tento stav zvýšené citlivosti na rozmary počasí nazývají meteorotropismus.

Co to dělá s naším chováním? Když je tělo fyzicky vyčerpané snahou neuvařit se, dochází k jevu, kterému psychologové říkají zvýšená kognitivní zátěž. Naše mentální kapacita je natolik vytížená zvládáním fyzického stresu, že nám nezbývá dostatek energie na takzvané „kognitivní brzdy“ – tedy na sebeovládání.

Představte si to jako situaci, kdy máte v počítači spuštěných padesát náročných programů na pozadí. Jakmile se pokusíte otevřít obyčejný internetový prohlížeč, celý systém zamrzne nebo zkolabuje. U lidí se toto „zamrznutí“ projevuje ztrátou trpělivosti, podrážděností a impulzivními reakcemi.

Nepřátelské zkreslení: Když v každém vidíme padoucha

S tím úzce souvisí psychologický fenomén známý jako hostile attribution bias neboli nepřátelské zkreslení. Jde o kognitivní poruchu, při níž máme tendenci interpretovat zcela neutrální nebo nejednoznačné chování ostatních lidí jako záměrný útok na naši osobu.

Pokud vám v tramvaji někdo omylem šlápne na nohu v chladném, příjemném říjnovém dopoledni, pravděpodobně mávnete rukou a pomyslíte si, drahý neznámý jen ztratil rovnováhu.

Pokud se vám však stane úplně to samé v dusném, přehřátém červencovém odpoledni, kdy se potíte na každém centimetru těla, váš unavený mozek okamžitě vyhodnotí situaci jinak: „Ten parchant to udělal schválně! Chce mě vyprovokovat!“

Tento psychologický mechanismus není pouhou teorií. Experimentální výzkumy ukazují, že lidé vystavení tepelnému stresu vykazují dramatický nárůst nepřátelského vnímání světa. V laboratořích vědci zjišťují, že stačí nechat respondenty vyplňovat dotazníky v místnosti s teplotou nad 30 stupňů Celsia, a jejich hodnocení fiktivních postav v textových příbězích se okamžitě posouvá k mnohem agresivnějším a kritičtějším soudům. Teplo zkrátka deformuje naše sociální radary.

Tvrdá data z Berkeley: Jak klima spouští násilí

Někteří skeptici mohou namítnout, že laboratoř je umělé prostředí a v reálném životě se lidé ovládají lépe. Jenže vědecké důkazy z reálného světa jsou ještě mrazivější (respektive žhavější).

Jedním z nejvýznamnějších milníků v tomto výzkumu je rozsáhlá meta-analýza, kterou v roce 2013 publikovali vědci Solomon Hsiang, Marshall Burke a Edward Miguel z Kalifornské univerzity v Berkeley v časopise Science. Tým analyzoval celkem šedesát starších studií, které mapovaly lidské konflikty napříč historií od roku 10 000 před naším letopočtem až po současnost. Výzkum pokrýval vše od drobných rvaček a vražd až po občanské války a pády celých civilizací.

Výsledky této analýzy šokovaly i samotné autory. Výzkumníci zjistili, že existuje naprosto jasná, statisticky nezpochybnitelná příčinná souvislost mezi růstem teplot (nebo extrémními srážkami) a nárůstem lidského násilí.

Konkrétně: každé zvýšení teploty o jednu standardní odchylku nad historický normál zvyšuje riziko osobního násilí (jako jsou napadení, znásilnění či vraždy) o 4 procenta a riziko skupinového konfliktu (občanské války, nepokoje, etnické čistky) o neuvěřitelných 14 procent.

Historici a paleoklimatologové v této souvislosti upozorňují, že nejde o žádný teoretický model, ale o vzorec, který se lidstvem táhne jako červená nit. Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že ty největší společenské otřesy a pády říší často kráčely ruku v ruce s dramatickými klimatickými odchylkami.

Například kolaps mayské civilizace v 9. století n. l. byl doprovázen brutálními vnitřními válkami, které se přesně kryjí s obdobím extrémního, desítky let trvajícího sucha na poloostrově Yucatán. Podobně i Velké francouzské revoluci v roce 1789 předcházela drsná anomálie v podobě katastrofálního sucha a neúrody v roce 1788, jež raketově vyšroubovala ceny chleba, zničila venkovské hospodářství a proměnila hladové, frustrované obyvatelstvo v revoluční sílu.

Z moderní historie pak vědci často poukazují na syrskou občanskou válku (2011). Předcházelo jí totiž vůbec nejhorší zaznamenané sucho v historii regionu mezi lety 2006 a 2011, které podle klimatologických studií prokazatelně zesílilo globální oteplování. Toto sucho doslova zlikvidovalo syrské zemědělství, vyhnalo přes milion zubožených rolníků do přelidněných měst a vytvořilo neúnosný sociální přetlak, který pak stačilo jen škrtnout politickou jiskrou.

Obdobným příkladem je i krvavý konflikt v súdánském Dárfúru, který OSN otevřeně popsala jako jeden z prvních moderních střetů silně ovlivněných klimatickou změnou – tamní dlouhodobé sucho a postupující desertifikace totiž vehnaly kočovné arabské pastevce a usedlé africké zemědělce do nesmiřitelného boje o mizející pastviny a poslední zdroje vody.

Horko, nebo hlad? Rozlousknutí vědeckého dilematu

Možná vás v této souvislosti napadla naprosto logická a legitimní námitka: Bojovali tito lidé v historii skutečně proto, že jim horko zatemnilo mysl a udělalo z nich agresory? Nebo šlo o čistě racionální a pragmatické rozhodnutí ve stylu „u nás je sucho a hlad, tak napadneme sousedy a ukradneme jim jídlo, abychom vůbec přežili“?

Vědci, kteří se zabývají environmentální bezpečností, na tuto otázku odpovídají, že pravda leží přesně uprostřed a oba mechanismy se navzájem doplňují a posilují. Klimatický stres totiž na lidstvo útočí ve dvou odlišných rovinách:

První rovina je nepřímá (existenční). Sucho zničí úrodu, vyschnou studny a hroutí se místní ekonomika. Lidé ztrácejí obživu a propadají se do chudoby. V takové situaci klesá takzvaná „cena příležitosti“. Člověk, který nemá co ztratit, se mnohem snáze nechá naverbovat do povstalecké skupiny, vydá se loupit k sousedům nebo podlehne radikální propagandě, jež mu ukáže domnělého viníka jeho neštěstí.

Druhá rovina je však právě ona přímá (psychologická a neurobiologická), o které mluvíme. Horko a tělesný stres dramaticky snižují práh citlivosti pro vyvolání agrese a oslabují racionální uvažování. Když se lidé ocitnou v krizové existenční situaci (například při nedostatku vody), musí spolu začít jednat. V chladném klimatu a s klidnou myslí je šance na dosažení diplomatického kompromisu, sdílení zdrojů či mírové dohody relativně vysoká.

Pokud však tatáž jednání probíhají v přehřátém prostředí, kde mají všichni zúčastnění kvůli fyzickému vyčerpání zablokované „kognitivní brzdy“, vnímá každá strana tu druhou jako nepřátelskou hrozbu. Teplo funguje jako katalyzátor. Existenční nedostatek připraví vysoce hořlavé prostředí plné střelného prachu, ale přehřátá lidská psychika a ztráta sebeovládání dodají onu pověstnou jiskru, která celý konflikt odpálí. Bez psychologického selhání a zkratovitého jednání by se totiž mnohé historické krize daly vyřešit bez prolití krve.

Chcete další příklady postavené na tvrdých datech?

Silniční vztek:
Studie sledující řidiče v horkých dnech bez klimatizace prokázaly, že pravděpodobnost, že řidič začne agresivně troubit na auto před sebou, stoupá lineárně s každým stupněm Celsia navíc.

Nenávist na sítích:
Jazykové analýzy milionů příspěvků na sociální síti X / Twitteru ukazují, že během vln veder dramaticky roste podíl urážlivých, agresivních a xenofobních komentářů. Lidé zkrátka vylévají svou tělesnou nepohodu do klávesnic.

Destruktivní chování:
Výzkum publikovaný Národním úřadem pro ekonomický výzkum (NBER) v roce 2019 testoval chování tisíců lidí v Keni a USA pod vlivem fyzického tepla. Výsledky ukázaly, že jedinci v přehřátých místnostech vykazovali výrazně vyšší ochotu finančně poškodit nebo zničit majetek jiných účastníků experimentu, i když z toho sami neměli žádný prospěch.

CLASH: Když se z nás stávají tvorové okamžiku

Abychom pochopili, jak může dlouhodobá změna klimatu změnit samotnou strukturu lidského myšlení, musíme se podívat na takzvaný model CLASH (Climate, Aggression, and Self-control in Humans), který v roce 2017 představil mezinárodní tým psychologů vedený Paulem van Langem.

Tento model tvrdí, že podnebí, ve kterém žijeme, dlouhodobě formuje naše životní strategie. V oblastech s výraznými sezónními výkyvy (střídání jara, léta, podzimu a zimy) byli lidé historicky nuceni plánovat dopředu. Museli si spočítat zásoby na zimu, postavit pevné domy a šetřit zdroje. To vedlo k rozvoji takzvané „pomalé životní strategie“ (slow life history strategy), která klade důraz na budoucnost, dlouhodobé plánování, vysokou míru sebeovládání a kooperaci.

Naopak oblasti kolem rovníku, kde je teplo konstantní a sezónní změny minimální, podporují spíše „rychlou životní strategii“ (fast life history strategy). Lidé se zde zaměřují na přítomný okamžik, protože budoucnost je předvídatelná a zásoby není nutné složitě plánovat. Vedlejším efektem této strategie je však nižší úroveň sebeovládání a vyšší náchylnost k okamžité agresi při řešení konfliktů.

Model CLASH varuje, že s tím, jak se mírné klimatické pásmo (včetně České republiky) otepluje a stírají se rozdíly mezi ročními obdobími, může docházet k postupnému posunu lidské psychiky směrem k rychlé životní strategii. Stáváme se netrpělivějšími, hůře plánujeme budoucnost a na frustraci reagujeme okamžitým výpadem.

Pohled do budoucnosti: Co nás čeká za 10, 50 a 100 let?

Pokud má změna klimatu takto přímý vliv na naši psychiku, jak bude vypadat lidské soužití v průběhu příštího století? Klimatologové a sociologové načrtávají scénáře, které nejsou zrovna růžové, ale stále v nich zůstává prostor pro lidskou vynalézavost.

Horizont 10 let: Vzestup mikro-konfliktů

V nejbližší dekádě se průměrná globální teplota stabilně usadí na kritické hranici celkového oteplení o 1,5 °C oproti předindustriální éře. V Česku to v praxi pocítíme zintenzivněním letních vln veder, delšími periodami bezsrážkového sucha střídanými bleskovými přívalovými dešti a plíživým úbytkem půdní vlhkosti.

V této kulise vysychající krajiny nečekejme náhlý kolaps civilizace, ale spíše plíživé zhoršování kvality každodenního života. Budeme svědky nárůstu drobné kriminality, domácího násilí a agresivního chování na veřejnosti během letních měsíců. Silnice budou nebezpečnější, sousedské spory banálnější, ale o to vyhrocenější. Polarizace na sociálních sítích dosáhne nových výšin, protože přehřátá populace s kognitivním přetížením bude snadněji podléhat manipulacím a radikálním myšlenkám.

Horizont 50 let: Zkouška demokratických institucí

Kolem roku 2075 se celkové oteplení planety vyšplhá na 2 °C až 2,5 °C nad předindustriální průměr. Jižní Evropa bude v té době čelit drsné desertifikaci (přeměně v polopoušť), zatímco v České republice budeme bojovat s kolapsem tradičních lesních ekosystémů. Smrkové a bukové lesy v nižších a středních polohách prakticky zaniknou, nahrazeny suššími dubovými porosty, suchomilnými křovinami a stepní vegetací. Ledovce v Alpách téměř kompletně roztají, což zásadně oslabí průtoky evropských veletoků a způsobí vážný nedostatek pitné i technologické vody.

K této environmentální proměně se přidá obrovský strukturální tlak. Kvůli neobyvatelnosti některých rovníkových a subtropických oblastí se do pohybu dají desítky milionů klimatických uprchlíků. Evropské státy, unavené vlastními vlnami veder, bleskovým suchem a ekonomickými škodami, budou čelit obrovskému vnitřnímu napětí. Kombinace fyzického vyčerpání obyvatelstva a nedostatku lokálních zdrojů vytvoří ideální podhoubí pro vzestup autoritářských režimů. Lidé se sníženou schopností sebeovládání budou snadněji volit vůdce slibující jednoduchá, populistická a agresivní řešení.

Horizont 100 let: Biologická adaptace, nebo kmenové války?

Na konci století, kdy průměrná globální teplota dosáhne celkového nárůstu o 3 °C nebo i více oproti předindustriálnímu standardu, bude tvář naší planety k nepoznání. Hladina světového oceánu stoupne o desítky centimetrů až o metr, což přímo ohrozí a zaplaví pobřežní megapolis. Hrozí také kolaps klíčových oceánských proudů (včetně Atlantické poledníkové cirkulace - AMOC), což by do evropského klimatu vneslo nepředvídatelný chaos. Naše mírné pásmo se definitivně promění v oblast s rysy subtropického sucha, kde se budou drsně střídat periody spalujícího žáru s extrémními bouřemi a tornády.

Na této křižovatce budeme stát před volbou: buď se lidstvo propadne do nového věku kmenových válek o přežití v nehostinném světě, nebo projde hlubokou technologickou a sociální transformací. Lidská biologie se za sto let nedokáže přirozenou evolucí adaptovat na tak rychlý růst teplot. Budeme se proto muset stoprocentně spolehnout na kulturní, architektonickou a technologickou adaptaci, která nám pomůže udržet si chladnou hlavu i v přehřátém světě.

Jak se bránit klimatickému vzteku?

Nemusíme ale být jen bezbranné oběti atmosférického tlaku. Lidstvo má stále v rukou nástroje, jak tuto psychologickou apokalypsu zvrátit. Musíme však jednat na dvou úrovních: systémové a osobní.

Na systémové úrovni je klíčem takzvaná adaptace měst na změnu klimatu. Beton a asfalt fungují jako obří akumulátory tepla (jev městského tepelného ostrova), které udržují ulice rozpálené i dlouho do noci, což brání kvalitnímu spánku – a nevyspalý člověk je, jak známo, časovaná bomba. Výsadba stromů, budování zelených střech, obnova městských parků a vodních prvků dokážou lokálně snížit teplotu až o několik stupňů Celsia. To není jen estetická záležitost, je to doslova investice do duševního zdraví obyvatel.

Na osobní úrovni nám může pomoci prosté uvědomění si vlastních kognitivních zkreslení. Až se příště v horkém letním dni přistihnete, že máte chuť fyzicky inzultovat pokladní v supermarketu za to, že pomalu markuje zboží, nebo se pustit do agresivní hádky na internetu, zastavte se. Zhluboka se nadechněte, napijte se studené vody a položte si otázku: „Jsem opravdu naštvaný na tohoto člověka, nebo je mi jenom strašné vedro?“

Někdy je totiž ta nejlepší obrana proti polarizaci společnosti nečekaně prostá: chladná hlava a dostatek stínu.

Zdroje:
PreventionWeb / Forensic Psychology Research (2023): Analýza kognitivního přetížení a nepřátelského zkreslení v důsledku klimatického stresu.

Člověk v tísni / České klima 2021: Průzkum veřejného mínění a postojů mladých lidí v ČR ke klimatu a jejich psychických dopadů

University of California, Berkeley / Science (2013): Meta-analýza o vlivu klimatu na lidské násilí

National Bureau of Economic Research (NBER, 2019): Studie o vlivu horka na ochotu ničit cizí majetek

National Bureau of Economic Research (NBER, 2015): Studie o mechanismech propojujících klimatické změny se sociálním napětím