Co dělají české masožravky, když na podzim mizí hmyz?

Místo toho, aby rostliny plýtvaly zdroji na údržbu nepotřebného loveckého aparátu, spouští většina z nich na podzim úsporný program. Sázejí na tvorbu kompaktních zimních pupenů – hibernakul a turionů, které jim umožní bezpečně přečkat chladné měsíce bez zbytečných energetických ztrát.

Rosnatky a kuželovitý zimní pupen – hibernakulum

Naše nejznámější masožravá rostlina, rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), i její vzácnější příbuzné rosnatka anglická (Drosera anglica) a rosnatka prostřední (Drosera intermedia), řeší zimu vyčerpáním živin z klasických listů, které využije na produkci silně redukovaných, nefotosyntetizujících listů bez lepkavých tentakul. Tyto listy jsou hustě pokryté jemnými krycími chloupky a vzájemně se přesahují. Vytvářejí hibernakulum – těsně stlačený, kulovitý či kuželovitý pupen. Tato kompaktní kulička výrazně snižuje odpar vody a metabolický výdej a chrání růstové temeno.

Tučnice a hibernakulum připomínající stroužek česneku

Dalšími zástupci české masožravé květeny jsou tučnice – tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) a kriticky ohrožená endemitní (jinde se nevyskytující) tučnice obecná česká (Pinguicula bohemica). Hmyz chytají na široké, svěže zelené listy pokryté lepkavým výměškem žlázek, přimknuté těsně k zemi.

S příchodem podzimu celé tyto nápadné růžice odumírají. Všechny živiny ze širokých čepelek rostlina stáhne do středu a vytvoří drobné cibulovité hibernakulum. Vypadá jako malý česnekový stroužek přímo na povrchu vlhkého substrátu.

Uvnitř tohoto cibulovitého pupenu jsou již založeny budoucí jarní listy i květní poupata.

Bublinatky a jejich ponoření do hlubin

Volně plovoucí vodní masožravky z rodu bublinatek, například bublinatka obecná (Utricularia vulgaris) nebo bublinatka jižní (Utricularia australis), nemají žádné kořeny. Jejich jemné, často i přes metr dlouhé lodyhy jsou propletené vzduchovými kanálky, které zajišťují, aby rostlina neklesla ke dnu.

Na samém vrcholku lodyhy na podzim vytvoří turion, pupen nabitý škrobovými zrny. Jakmile je turion hotový, zbytek staré lodyhy podléhá řízenému odumírání. Turion se od rozpadající se lodyhy oddělí a klesne ke dnu vodní nádrže. U dna, kde se teplota vody drží stabilně kolem +4 °C, přečká zimní období v kompletním útlumu. Ponoření ke dnu rostlině nezajišťuje jen teplotní stabilitu, ale i bezpečný úkryt před pohybem ledu na hladině.

Stejně funguje i aldrovandka měchýřkatá

Ta byla v minulosti na našem území považována za vyhynulou. Dnes u nás přežívá jako kriticky ohrožený druh díky úspěšným reintrodukčním programům na Třeboňsku. Jako jediný vodní druh masožravek u nás má sklapovací pasti.

Nenápadné pupeny v rašelinovém bahně

Méně nápadné, ale biologicky stejně zajímavé jsou drobné druhy bublinatek, jako je bublinatka menší (Utricularia minor) nebo bublinatka prostřední (Utricularia intermedia). Tyto rostliny osídlují mokřadní prameniště a bahnité substráty, které přes zimu velmi snadno zamrzají.

Jejich lodyhy jsou nitkovité a drobné. Na podzim vytvářejí kompaktní turiony měřící často jen dva až tři milimetry. Tyto drobné pupeny volně leží v jemném rašelinovém kalu. Nepotřebují klesat do hloubky. Díky vysokému obsahu zásobních látek a minimálnímu obsahu volné vody v pletivech dokážou v bahně v klidovém stavu přečkat, aniž by je občasné zamrznutí substrátu narušilo.

Nepůvodní, v jižních Čechách rostoucí špirlice nachová, která si svůj lovecký aparát nechává i přes zimu

Na některých českých rašeliništích můžete narazit na masožravku, která na první pohled vypadá jako z úplně jiného světa. Špirlice nachová (Sarracenia purpurea) pochází ze severoamerických vrchovišť a do české přírody se dostala v průběhu 20. století vlnou nelegálních výsadeb nadšených pěstitelů i botanických experimentů. Dnes u nás přežívá na několika izolovaných lokalitách, především na jihočeských rašeliništích na Třeboňsku, na Šumavě a v Krušných horách. Vytváří zde obrovské, husté trsy, které utlačují naše vzácné domácí rosnatky a připravují je o potravu. Správci národních parků a chráněných krajinných oblastí ji proto na řadě míst cíleně vytrhávají a likvidují.

Z hlediska zimování ukazuje špirlice úplně jiný příběh než naše původní druhy. Na podzim nezatahuje, neshazuje listy ani se neuchyluje se na dno tůní. Její trubkovité láčky zůstávají vzpřímené a zelené po celý rok. Láčky špirlice jsou celosezónně naplněné dešťovou vodou. Když dorazí podzimní mrazy, voda uvnitř láček zmrzne. Tlusté, kožovité pletivo listů přizpůsobené drsnému kanadskému klimatu vydrží bez poškození i mrazy pod -20 °C. Špirlice tak v klidu přečká zimu. Nové rostliny pak na jaře vyrůstají ze silných oddénků ukrytých pod zemí.

Jak se brání proti chladu?

Přechod do podoby hibernakula či turionu řeší především energetickou úsporu a funkčnost těla. Rostliny ale musí vyřešit i riziko chladu, možnost vzniku ledu v tkáních.

Během podzimních týdnů proto v pletivech zimních pupenů dochází ke zvýšení koncentrace rozpustných cukrů, aminokyselin a dalších kryoprotektivních látek.

Tento biochemický proces výrazně snižuje bod tuhnutí buněčné šťávy. Pokud teplota klesne hluboko pod bod mrazu, voda v mezibuněčných prostorách sice může vytvořit led, ale samotný obsah buněk projde takzvanou vitrifikací, přechodem do sklovitého stavu bez tvorby ostrých krystalů, které by trhaly buněčné stěny.

Co se děje na jaře?

U ponořených turionů vodních bublinatek se nastartuje dýchání a fotosyntéza. Uvnitř pupenu se začnou hromadit drobné bublinky plynů a turion vyplave zpět k hladině. V prosvětlené vodě se z něj během několika dnů začne bleskově vyvíjet nová zelená lodyha, která hned vytváří první pasti pro líhnoucí se potravu. Turion bublinatky nebo aldrovandky obsahuje již hotové, miniaturní zárodky celých lodyžních článků a pastí. Jakmile na jaře stoupne teplota vody, turion pouze nasaje vodu, buňky se roztáhnou a nová lodyha vyskočí do délky několika centimetrů během pouhých 48 hodin.

Na souši z hibernakul rosnatek a tučnic raší čerstvé listové růžice. Ještě dříve, než okolní vegetace plně procitne, mají masožravky své lepkavé pasti opět připravené k lovu.

zdroje:
Pladias.cz
Časopis Živa
AOPK