Film jako způsob jak ohrozit nejen divokou přírodu

Hledá se klaun Nemo a Dory

Animovaný film Hledá se Nemo, který v roce 2003 odstartoval vlnu zájmu o podmořský svět, jakou moderní akvaristika do té doby nezažila. Příběh malé oranžové rybky v lidech probudil obrovskou touhu mít vlastní kousek korálového útesu v obývacím pokoji. Prodej akvarijních ryb, zejména klaunů očkatých, v následujících měsících vyskočil o desítky procent. Podobný scénář se o třináct let později opakoval s pokračováním Hledá se Dory, tentokrát zaměřeným na modrého bodloka pestrého. Oba filmy sice vzbudily u dětí i dospělých hluboký zájem o mořský ekosystém, ale pro samotné hlavní hrdiny a jejich domovské útesy to znamenalo začátek velké krize.

Poptávka po živých rybách pro domácí akvária vedla k extrémnímu nárůstu odchytů divokých ryb přímo na útesech. Místní rybáři pod tlakem trhu používali k lovu vysoce toxické metody, například roztoky kyanidu. Tímto jedem omámili ryby, aby je snáze pochytali, ale kyanid zároveň ničil a zabíjel okolní křehké korály a desítky dalších mořských organismů. Útesy, které filmy na plátnech prezentovaly jako zářivé, barevné a plné života, byly vinou nešetrného lidského byznysu systematicky drancovány a ničeny.

Situace u obou filmových druhů se však v mnoha ohledech lišila, což ukazuje na odvrácenou tvář lidské poptávky. V případě klaunů očkatých se odborníkům a komerčním chovatelům podařilo poměrně brzy zvládnout chov. Dnes je tak velká část klaunů v akvaristikách odchovaná v umělých podmínkách, což tlak na divokou přírodu částečně zmírnilo.

U bodloků pestrých, tedy slavných Dory, byla ale situace mnohem dramatičtější. Bodlok je extrémně citlivý na změny prostředí a jeho úspěšný odchyt a rozmnožování v zajetí byly po dlouhá léta považovány za vědecký a chovatelský svatý grál. V době premiéry filmu Hledá se Dory v roce 2016 tak téměř 100 procent těchto ryb v obchodech pocházelo přímo z volné přírody.

Příběh Nema a Dory se tak stal učebnicovým příkladem paradoxu moderní popkultury. Filmy, které v sobě nesly silné ekologické poselství o důležitosti svobody, ochrany přírody a návratu domů, paradoxně odstartovaly masovou vlnu konzumu, která vedla k přímému poškozování křehkých mořských biotopů.

Ochranáři dnes v této souvislosti hovoří o takzvaném „efektu Nema“, který ukazuje, jak tenká je hranice mezi tím, když film zpopularizuje ochranu druhu či ekosystému, a tím, když ho popularita začne likvidovat.

Zdroj: www.savingnemo.org/

Madagaskar aneb lemuři na pokraji vyhynutí

Když v roce 2005 vstoupil do kin, málokterý divák tušil, jak velký problém spustí postava lemura, přesněji sebevědomého krále Jelimána a jeho poddaných.

Ve filmu byli král a jeho tlupa zobrazeni jako nesmírně roztomilá, lidsky jednající stvoření s velkýma očima a dlouhým pruhovaným ocasem, která si neustále užívají zábavu. Diváci po celém světě si lemury zamilovali. Tento nevinný divácký úspěch se však rychle proměnil ve velký problém.

Lidé si začali lemury představovat jako ideální, exotické a nenáročné domácí mazlíčky. Poptávka po nich prudce vzrostla. A to především v Asii, na Blízkém východě, ale i v západních zemích.

Nejtragičtější dopady to mělo přímo na Madagaskaru, který je jediným přirozeným domovem těchto zvířat. V reakci na obrovský turistický zájem a poptávku po fotkách s exotickými zvířaty začali místní obyvatelé hromadně odchytávat lemury z volné přírody. Takto ulovení lemuři pak končili v klecích v hotelových resortech, v restauracích jako atrakce pro turisty, nebo byli pašováni do zahraničí. Lemuří povaha je však zcela nevhodná pro život v zajetí v lidských obydlích. Jsou to vysoce společenští tvorové žijící ve složitých skupinách, kteří potřebují specifickou stravu a především rozlehlý prostor v korunách stromů. V malých klecích lemuři brzy trpěli podvýživou, depresemi, fyzickým strádáním a brzy umírali.

Madagaskar patří k nejchudším zemím světa a tamní unikátní ekosystém čelí obrovskému tlaku kvůli kácení pralesů a vypalování půdy. Celosvětová fascinace animovanou pohádkou nepřinesla lepší ochranu ale pravý opak. Dnes je většina druhů lemurů na červeném seznamu ohrožených druhů a klasifikována jako kriticky ohrožená.

Zdroj: wildlife.org

Herryho sovice sněžná Hedvika

Ještě před uvedením zmíněných animovaných filmů tu byl jeden podobný případ do kterého se pak vložila sama autorka.

Když koncem roku 2001 dorazil do kin filmový Harry Potter a Kámen mudrců, zapsal se do srdcí diváků nejen kouzelnický svět bradavické školy, ale také sovice sněžná jménem Hedvika. Právě ta odstartovala vlnu zájmu o sovy. Děti zatoužily mít svou vlastní Hedviku. Filmové kouzlo však brzy narazilo na tvrdou realitu, která se pro tisíce skutečných sov proměnila v noční můru.

Zatímco v literárním a filmovém světě byla Hedvika dokonalým a tichým společníkem, v reálném životě jsou sovy divokými dravci se zcela specifickými nároky. Masivní nárůst poptávky po sovách coby domácích mazlíčcích zasáhl především Asii, s obzvlášť velkými dopady v Indonésii. Protože sovice sněžná je náročná na chov zejména díky klimatickým podmínkám, kde se vyskytuje, se obětí stala zejména sova pálená. Místní lovci a nelegální obchodníci začali hromadně vybírat hnízda a odchytávat divoké sovy pálené a další druhy. Ceny sov na trzích prudce klesly, což z nich udělalo snadno dostupnou „hračku“ i pro rodiny, které o chovu dravců neměly sebemenší tušení. Zvířata se masově prodávala ve zverimexech i na pouličních trzích, kde trpěla v malých, stísněných klecích.

Jakmile prvotní filmové opojení opadlo a noví majitelé zjistili, že divoký dravec se nechová jako přítulný pes ani jako chytrá filmová postava, začala druhá vlna utrpení. Tisíce sov končily opuštěné v přeplněných záchranných stanicích, nebo byly rovnou vypuštěny do přírody, kde vinou absencí přirozených loveckých návyků a života v lidské péči hromadně umíraly.

Ekologové a organizace na ochranu zvířat v čele s autorkou knih o Herrym Potterovi J. K. Rowlingovou a předními ornitology sice na tento nebezpečný trend opakovaně upozorňovali, ale náprava trvala roky.

Příběh sovice sněžné a sov pálených v éře Harryho Pottera se stal dalším varovným symbolem toho, jak dokáže popkulturní fenomén zkreslit lidské vnímání přírody. Diváci si často pletli CGI efekty a filmovou fikci s realitou.

Zdroj: sciencedirect.com

Želvy Ninja – aneb jak americká želva kolonizovala Evropu a vytlačila místní druh

Když se v 80. letech minulého století objevili Želvy Ninja, málokdo tušil, jakou vlnu zájmu o živé želvy tento fenomén odstartuje. Čtveřice bojovníků vyzbrojených zbraněmi a milujících pizzu způsobila, že děti po celém světě zatoužily po vlastním „zeleném hrdinovi“. Místo maskovaných bojovníků si ale domů nosily malé, živé vodní želvičky. Tím odstartovaly jeden z největších ekologických a chovatelských problémů moderní doby.

Masová poptávka vedla k tomu, že obchody se zvířaty chrlily tisíce malých želv, nejčastěji amerických želv nádherných (Trachemys scripta). Tyto želvičky se prodávaly často jako ideální a nenáročný „první mazlíček“ pro děti. Realita však byla jiná. Lidé si neuvědomovali, že maličká želvička z obchodu rychle roste. V dospělosti může měřit přes dvacet centimetrů, dožívá se až několika desítek let a její chov vyžaduje nákladné akvaterárium s výkonnou filtrací a speciálním osvětlením.

Jakmile počáteční nadšení opadlo a z roztomilé hračky se stalo velké, náročné a občas i kousavé zvíře, začali to majitelé řešit tím nejhorším možným způsobem. Vypouštěli želvy do volné přírody. Věřili, že v přírodě dělají dobrou věc a vrací zvířeti svobodu.

Želva nádherná je extrémně přizpůsobivá, dravá a houževnatá. V evropských podmínkách dokázala bez problémů přežít zimu, a protože neměla v přírodě přirozené nepřátelé, začala masivně konkurovat našemu původnímu a kriticky ohroženému druhu, želvě bahenní. Želva nádherná se tak dostala na seznam nejnebezpečnějších invazních organismů Evropské unie, jejíž dovoz a prodej je nakonec přísně regulován.

Příběh Želv Ninja se tak stal odstrašujícím příkladem toho, jak může bezmyšlenkovitý nákup „filmových mazlíčků“ vést nejen k utrpení statisíců zvířat v nevhodných podmínkách, ale také k ohrožení místních ekosystémů.

Zdroj: Inverse.com

Puntíkaté šílenství v počtu 101

Když v roce 1961 uvedlo filmové studio Disney do kin animovaný snímek 101 dalmatinů a o tři desítky let později jej následovala veleúspešná hraná filmová verze. Roztomilá štěňata s nezaměnitelnými puntíky okouzlila miliony diváků po celém světě. Rodiny s dětmi propadly dojmu, že dalmatin je ideálním, hravým a společenským rodinným psem. Následovala masová nákupní horečka, během níž poptávka po štěňatech explodovala závratným tempem.

Realita soužití s touto rasou je však jiná. Dalmatin rozhodně není klidný gaučový pes ani nenáročná hračka pro děti. Jde o původně kočárového psa, který byl po staletí šlechtěn k tomu, aby hodiny a hodiny vytrvale běžel vedle koní. Má obrovské množství energie, vysoké nároky na pohyb, vyžaduje pevnou ruku, důslednou výchovu a neustálou mentální stimulaci. Pokud se nudí nebo nemá dostatek vyžití, začne být destruktivní, uštěkaný a může vykazovat další problémové chování.

Lidé, kteří si štěně pořídili impulzivně jen na základě filmového opojení, byli po několika týdnech či měsících krutě vyvedeni z omylu. Zklamaní majitelé svá zvířata hromadně odkládali, protože nezvládali jejich temperament, náročnou péči nebo ničení vybavení bytu. Statisíce psů skončily opuštěno, v dočasné péči nebo bezútěšných podmínkách.

Tento obrovský a náhlý tlak na poptávku měl ale ještě jednu velmi temnou stránku. Dopad na zdraví a chov samotn0ho plemene. Trh se snažil uspokojit neuvěřitelný hlad po štěňatech, čehož okamžitě využily nekvalitní množírny a bezohlední obchodníci. Zvířata se chovala bez ohledu na genetické zdraví, což vedlo k masovému šíření vážných vrozených vad. Dalmatini jsou například geneticky náchylní k hluchotě nebo závažným poruchám močového ústrojí. Kvůli nekontrolovanému množení se tak na trh dostávalo obrovské množství nemocných a psychicky poznamenaných štěňat.

Před vydáním pokačování 102 dalmatinů (2000) muselo studio po tlaku ochránců zvířat do distribuce i na VHS přibalovat varovné letáky o náročnosti chovu.

Příběh 101 dalmatinů se stal jedním z historicky nejstarších a nejtragičtějších varování před „Nemo efektem“. Ukázal, že romantizující pohled dokáže během chvíle ublížit celému živočišnému druhu. Tentokrát nikoliv divokému zvířeti v džungli, ale našemu nejvěrnějšímu čtyřnohému společníkovi, který na lidskou nerozvážnost doplatil plnou mírou.

Zdroj: sfgate.com

Pravlk znovu na zcéně

Když v roce 2011 odstartoval fantasy seriál Hra o trůny, přinesl divákům nejen nelítostný boj o moc v Západozemí, ale i jedny z nejpůsobivějších zvířecích společníků v televizní historii – zlovlky. Obrovití, vlku podobní tvorové, které děti z rodu Starků našly opuštěné v lesích, symbolizovali sílu, věrnost a divokou nespoutanost. Zatímco v reálném světě zlovlci dávno vyhynuli, seriál v divácích probudil touhu po kontaktu s něčím, co by tyto majestátní šelmy připomínalo. Výsledkem byla celosvětová mánie, která vedla k masovému pořizování severských psů bez jakékoliv přípravy.

Poptávka po plemenech, jako je sibiřský husky, aljašský malamut nebo různí kříženci s vlky, explodovala zejména v zemích západního světa. Lidé propadli představě, že budou mít doma vlastního „zlovlka“, který sice vypadá jako divoká šelma, ale bude poslouchat na slovo jako v televizi. Huskyové a malamuti jsou psi vyšlechtění pro extrémní práci v mrazivých podmínkách, vyžadují hodiny pohybu denně a jsou známí svou nezávislostí a silným loveckým pudem. V běžném bytě nebo na malé zahradě se bez náležité aktivity rychle se začnou nudit, utíkat, ničit vybavení. Nezvládnutelní psi tak končili v útulcích.

Mnoho majitelů dávalo psům dokonce jména seriálových postav (jako byl Nymeria nebo Grey Wind), než je po pár měsících odložili. Na příklad britská organizace Dogs Trust hlásila nárůst odložených severských psů o desítky procent.

Lidé si také začali pořizovat přímé křížence psů a vlků, případně se pokoušeli o chov divokých zvířat v nevhodných podmínkách. Chov kříženců vlků je přitom nesmírně náročný, vyžaduje speciální zabezpečení výběhů a vysoce zkušeného chovatele, protože takové zvířátko se v krizové situaci chová jako divoká šelma, nikoliv jako domácí pes.

Zatímco populární seriál Hra o trůny proslavil zlovlky jako věrné společníky lidí, reálná věda ukázala, že pravlk obrovský (Canis dirus) se od dnešního vlka obecného geneticky oddělil už před miliony let. Moderní pokusy o jeho „oživení“, které se vezou na vlně zájmu o tato zvířata, proto ve skutečnosti nejsou skutečným klonováním vyhynulého druhu. Jde spíše o genetickou modifikaci současných vlků s cílem napodobit vzhled dávné šelmy, což v odborných kruzích vzbuzuje četné etické otázky a srovnání s dřívějšími neúspěšnými pokusy o zpětné křížení praturů.

Odborníci upozorňují, že snahy o oživování vyhynulých tvorů narážejí na praktické překážky v podobě neúplné DNA či chybějícího sociálního učení, a představují tak spíše marketingový tah na přilákání investorů. Místo nákladného vracení dávných stvoření do zcela změněného světa by podle kritiků měla moderní genetika a vědecké úsilí sloužit především k ochraně stávajících ohrožených druhů, podpoře jejich genetické diverzity a záchraně reálné biodiverzity naší planety.

Zdroj:Příroda.cz

Příběhy lemurů, dalmatinů, sov nebo korálových rybek ukazují odvrácenou tvář lidské fascinace přírodou. Ukazují, že touha mít doma „kousek divočiny“ mívá pro zvířata fatální následky. Ať už to končí přeplněnými útulky nebo rozvrácením původního ekosystému.

Filmoví tvůrci v těchto případech podcenili, jak moc velký může mít film vliv na reálné chování lidí.