Proč už Zoo Liberec nerozmnožuje ikonické bílé tygry?

Bílá barva je genetická vada, nikoliv samostatný ohrožený druh

Nejčastějším omylem, se kterým se chovatelé v zoologických zahradách setkávají, je představa, že je bílý tygr samostatný a kriticky ohrožený poddruh, který je potřeba za každou cenu zachránit před vyhynutím. Realita je však z biologického hlediska zcela odlišná, protože bílý tygr není samostatným živočišným druhem. Ve skutečnosti se jedná o klasického tygra indického, u něhož se projevila vzácná genetická mutace zvaná leucismus. Tato porucha způsobuje ztrátu oranžového barviva, neovlivňuje však černou barvu, což tygrům dává jejich charakteristický vzhled. Na rozdíl od pravého albinismu navíc tato zvířata nemají červené oči, ale pyšní se jasně modrým pohledem.

V divoké přírodě je tato sněhobílá barva pro zvíře extrémní evoluční nevýhodou. Tygr totiž kvůli chybějícímu zbarvení ztrácí schopnost dokonalého maskování v husté džungli, nedokáže se nepozorovaně přiblížit ke kořisti a velmi často tak trpí hlady, nebo se sám stává snadným terčem. To je také hlavní důvod, proč se tito jedinci ve volné přírodě dožívají dospělosti jen naprosto výjimečně. O tom svědčí i historická fakta, jelikož úplně poslední bílý tygr byl v indické divočině odchycen v roce 1951. Veškerá zvířata, která dnes lidé obdivují v zajetí, jsou výsledkem umělého lidského chovu.

Příbuzenské křížení (Inbreeding)

Aby se narodilo kotě s bílou srstí, musí se sejít dva rodiče, kteří oba nesou gen pro tuto mutaci. Vzhledem k tomu, že v zajetí bylo na samém počátku k dispozici pouze jediné bílé zvíře, museli chovatelé po celém světě přistoupit k extrémnímu řešení. Desítky let tak záměrně uplatňovali takzvaný inbreeding, tedy příbuzenské křížení, kdy spolu pářili otce s dcerami nebo bratry se sestrami. Výsledkem této šokující reality je fakt, že všichni bílí tygři žijící v zoologických zahradách po celém světě jsou dnes potomky jednoho jediného samce jménem Mohan, kterého lovci chytili v padesátých letech v Indii. Takto drastické zúžení genetické základny s sebou však přineslo krutou daň v podobě závažných zdravotních následků.

U bílých tygrů se kvůli neustálému křížení blízkých příbuzných začaly masivně projevovat těžké anatomické a zdravotní vady. Naprostá většina z nich trpí silným šilháním, deformacemi páteře, kyčelních kloubů nebo rozštěpy patra. Mnozí jedinci mají od narození vážně poškozenou imunitu a trpí selháváním ledvin. Chovatelé v komerčních chovech navíc čelí obrovské úmrtnosti, kdy se velká část koťat rodí mrtvá nebo umírá brzy po porodu. Další rozmnožování těchto šelem by v dnešní době znamenalo vědomé a záměrné plození hendikepovaných zvířat, což moderní zoologické zahrady z etických důvodů odmítají tolerovat.

Příběh Mohana – otce bílých tygrů v chovech

Celý tento problematický příběh se začal psát v květnu roku 1951 v indickém distriktu Rewa. Tamní maharádža tehdy během lovu narazil na tygří matku se čtyřmi koťaty, z nichž jedno se vymykalo – bylo bílé. Maharádža nechal dospělou tygřici i všechna její normálně zbarvená koťata zastřelit a bílé kotě, tehdy asi devítiměsíčního samečka, si odvezl do svého paláce jako živou trofej. Mladý tygr dostal jméno Mohan a stal se panovníkovou pýchou. Maharádža byl bílým zbarvením natolik fascinován, že zatoužil získat další taková zvířata. Když však Mohan dospěl a chovatelé ho spářili s běžnou oranžovou tygřicí jménem Begum, ukázalo se, že genetika funguje jinak, než si lidé mysleli. Všechna narozená koťata totiž měla klasickou oranžovou barvu.

Aby maharádža získal toužebně očekávaná bílá koťata, odhodlal se k riskantnímu kroku a spářil dospělého Mohana s jeho vlastní dcerou Radhou, která v sobě skrytý gen pro bílou barvu nesla po svém otci. Tento incestní pokus chovatelům vyšel a v roce 1958 přišel na svět první vrh bílých koťat narozených v zajetí.

Právě Mohanova linie stojí i za vznikem těch nejvzácnějších, opravdu čistě bílých tygrů, kteří téměř nebo úplně postrádají černé pruhy. Chovatelé v průběhu let zjistili, že když v rámci Mohanovy rodové linie páří dál a dál pouze bílé jedince mezi sebou, začínají pruhy u některých koťat blednout, až zmizí úplně. Tento jev se poprvé masivněji projevil v amerických soukromých chovech a lasvegaských show. Nejedná se však o žádný nový poddruh nebo evoluční zázrak. Čistě bílá srst bez pruhů je pouze extrémním projevem přešlechtění, kdy se z genetického fondu kvůli neustálému incestnímu křížení vytratil i gen pro tvorbu tmavého melaninu v pruzích.

Bhim a nová kev v zámoří

Ačkoliv se v zoologických kruzích často mluví o Mohanovi jako o jediném zakladateli, historie bílých tygrů má ještě jednoho klíčového, ale méně známého hrdinu. V 70. letech 20. století byl v indické divočině odchycen běžný, oranžově zbarvený samec jménem Bhim. Ten byl následně převezen do Spojených států. Chovatelé v USA brzy zjistili, že Bhim v sobě nese skrytý gen pro bílou barvu. Aby jeho potomci ale byli bílí, bylo potřeba, aby i jejich matka nesla tuto genovou mutaci. Tehdy nebylo nic jednoduššího, než tygra pářit s bílimi samicemi příbuznými s Mohanem. Bhim tak přinesl do populace bílýc htygrů v zajetí sice novou krev, ale vyloženě novou linii nevytvořil.

Kenny – tvář boje proti chovu bílých tygrů

Jedním z nejznámějších a zároveň nejsmutnějších příkladů důsledků agresivního inbreedingu se stal bílý tygr jménem Kenny, který se narodil v roce 1999 v soukromém chovu v Arkansasu v USA. Kenny se stal celosvětovým symbolem toho, co se stane, když lidé upřednostní poptávku po raritním vzhledu před zdravím zvířete. Kvůli vrozeným genetickým vadám měl deformovaný obličej s výrazným předkusem a zkráceným čenichem, což mu dávalo vizuální podobu buldoka a způsobovalo mu potíže s dýcháním a příjmem potravy. Kromě toho trpěl širokou lebkou, deformacemi kloubů, šilháním a měl vážně poškozený imunitní systém, kvůli čemuž byl náchylný k mnoha nemocem.

Kenny byl naštěstí zachráněn organizací Turpentine Creek Wildlife Refuge, kde prožil zbytek svého života v humánních podmínkách a stal se klíčovou postavou v kampaních proti chovu bílých tygrů. Kenny byl jednou z mála obětí inbreedingu, která přežila a stala se známou, zatímco tisíce dalších koťat umírají. Většina těchto deformovaných jedinců je totiž komerčními chovateli, kteří nemohou prodat "perfektního" bílého tygra, okamžitě po narození zabita. Kennyho život i předčasná smrt v roce 2008 na rakovinu jsou přímým důsledkem marnivosti, která se za chovem bílých tygrů skrývá.

Modré oči, růžový nos a čokoládové pruhy

Na rozdíl od klasických tygrů, kteří mají oči žluté až jantarové, mají všichni bílí tygři ledově modré oči. Jejich polštářky na tlapkách a nos jsou navíc růžové. Nejde tedy o albinismus (při něm jsou oči červené), ale o projev zmíněného leucismu.

Pruhy bílých tygrů nejsou ve skutečnosti černomodré nebo čistě černé, jak se občas zdá na fotkách. Většinou mají tmavě hnědou až „čokoládovou“ barvu. Existují dokonce i takzvaní „stripeless“ (bezpruzí) bílí tygři, kteří jsou téměř čistě bílí. Ti jsou ale geneticky ještě zatíženější.

Proměna role moderních zoo: Od zvěřinců k záchranným stanicím

Způsob, jakým veřejnost vnímá zoologické zahrady, se za poslední desetiletí dramaticky proměnil, a ruku v ruce s tím se změnil i jejich hlavní účel. Moderní zoologické zahrady už dávno nejsou pouhými zvěřinci, jejichž cílem je ukazovat kuriozity, anomálie nebo genetické hříčky přírody pro čisté pobavení platících návštěvníků. Hlavním posláním současných zoo je ochrana biologické rozmanitosti, vědecký výzkum a především zachování ohrožených živočišných druhů pro jejich případný návrat do volné přírody.

Zlomovým bodem pro chov těchto šelem se stalo oficiální doporučení Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA), která chov a záměrné množení zvířat s genetickými anomáliemi, jako jsou právě bílí tygři, jasně odmítla. Důvod je prostý. Tato zvířata nemají kvůli svým vadám žádný přínos pro záchranu divoké populace. Zoo Liberec se rozhodla toto doporučení plně respektovat. Místo bílých tygrů tak liberecká zahrada uvolnila prostor pro kriticky ohrožené tygry ussurijské. Tento čistokrevný poddruh čelí v přírodě reálnému hrozícímu vyhynutí a koordinovaný chov v zajetí je pro jeho přežití naprosto klíčový.

Bílí tygři v Liberci

Příběh bílých tygrů v Liberci začal v roce 1994, kdy zoo dovezla ze švédské Eskilstuny sourozence Isabellu a Columbuse. Aby se zamezilo příbuzenskému křížení, Columbus později odcestoval do Madridu a do Liberce místo něj dorazil nepříbuzný samec Sitar. Po dalších třech letech se 10. května 2002 podařilo odchovat první mláďata. Jednalo se o trojčata.

Pro tehdejší veřejnost to byl absolutní šok a magnet. Lidé jezdili z celé republiky, jen aby na vlastní oči spatřili tygří „sněžné přízraky“.

Po letitých nezdarech Zoo Liberec získala dalšího jedince, a to jednoletou samici Suryu Báru (Bára podle své patronky Báry Špotákové). Ze spojení Parise, který přicestoval do ZOO Liberec v roce 2006 z Francie, a Suryi Báry se dne 1. 7. 2012 narodila trojčata. Stejnému páru se narodila i poslední liberecká mláďata v roce 2016.

I přes tyto chovatelské triumfy však v zákulisí zoo sílil tlak zoologů a genetiků. S každým dalším vrhem bylo jasnější, že udržet chov zdravý je kvůli celosvětové příbuznosti zvířat nemožné. Když v roce 2019 slavná Surya Bára uhynula, vedení zoo se rozhodlo symbolický kruh uzavřít a oznámilo definitivní stopku pro další rozmnožování.

Rozhodnutí ukončit éru bílých tygrů samozřejmě neznamená, že by se jich zoo zbavila ze dne na den. Současní jedinci, kteří v Liberci žijí, zde mají zajištěnou špičkovou doživotní péči a v klidu v areálu dožijí. Chovatelé je už ale nebudou spojovat s novými partnery a nebudou se pokoušet o další odchovy. Až tito ikoničtí tygři přirozenou cestou odejdou, uvolní své místo tygrům ussurijským v nové moderní expozici.

Ačkoliv toto rozhodnutí zklamalo část veřejnosti, která měla bílé šelmy spojené s identitou města i hokejového klubu, z odborného hlediska jde o obrovský krok kupředu. Ukazuje to totiž, že Zoo Liberec upřednostnila skutečnou ochranu přírody a etiku chovu před komerčním byznysem a marketingovým lákadlem. Bílé pruhy sice z Liberce časem definitivně zmizí, ale nahradí je hrdost na to, že zahrada pomáhá zachránit skutečně ohrožený drahokam světové fauny.

Zdroje:
ZOO Liberec
WAZA
Turpentine Creek Wildlife Refuge