Homo Kaktusář

autor: Viktor Daněk
Na otázku jak se rodí kaktusář neumím dost dobře odpovědět. Začíná to často tak, že zárodek budoucího kaktusáře, říkejme mu třeba František, uvidí na návštěvě u kamaráda čerstvě rozkvetlý kaktus, hostitel se s ním samozřejmě rád pochlubí a František náhle zatouží mít taky takový klenůtek, který by rozjasnil jeho šedivou garsonku. Hostitel ihned nabízí několik semenáčků. František se zdvořile brání, ale rád je nakonec strčí do kapsy. Kdo by odolal.

listování v kapitolách článku 'Homo Kaktusář'
« předchozí
  1. O kaktusech
  2. Historie kaktusářství
  3. Co kaktusům nabídnout
  4. Rozšíření sbírky
  5. Kompletní fotogalerie k článku
další »


Historie kaktusářství

Objev Ameriky přinesl zájem o plody tohoto kontinentu mezi panovníky, kteří zámořské cesty financovali. Mezi tyto "plody" nepatřila jen káva, kakao a podobně, ale i kaktusy. Panstvo se velmi divilo, jaké jsou to rostliny a mnozí ani nevěřili že to rostliny jsou. Na královských dvorech se ale kaktusům příliš nedařilo. Pokrok v pěstování přinesl až zájem botanických zahrad. Na rozšíření rostlin i mezi lid jsme si ale museli počkat až do počátku 20 století. A máme být na co pyšní. O tento "boom" se totiž postarali Češi B. Rozel, J. Seidl a hlavně cestovatel a etnograf Albert Vojtěch Frič. Ten dovezl z Ameriky desítky nových druhů kaktusů a stovky jich popsal. Dokonce už v jeho 17ti letech mu posílali světový odborníci kaktusy k zařazení se kterými sami nevěděli rady. Hlavní zásluha spočívá v tom, že své vědomosti a zkušenosti předal lidem. Informoval je, kde kaktusy rostou a jaké mají ve své domovině podmínky. Což velmi přispělo k pokroku v pěstování. Svou sbírku nejen že ukazoval, ale také z ní velkou část předal zájemcům. A tyto kousíčky Fričových sbírek potom vytvořili základ sbírek českých. A. V. Frič byl zaslouženě jedním z nejuznávanějších znalců kaktusů v Evropě a právem se po něm i několik kaktusů jmenuje.

Druhý "boom" přinesla revoluce. Byla otevřena cesta pro lovce importů ze zámoří nebo alespoň ze západoevropských skleníků. Supermarkety nabídly kaktusy každému jako pokojovou rostlinu, takže se rozšířily i mezi nekaktusáře. Ti jsou ale často zklamáni, rostlinky jim nekvetou jako v obchodě, ztrácejí své krásné otrnění, deformují svá těla, nebo dokonce nerostou vůbec. V horším případě zahnívají a hynou. Jak tomu předejít?

Trocha teorie

Abyste rozuměli některým pojmům, je třeba si říci něco o základní morfologii kaktusů. Některé věci (možná všechny) budete znát, ale opakování matka moudrosti :).

Existují tři podčeledí velké čeledi, která se nazývá cactaceae. Evolučně nejprimitivnější jsou Pereiskoideae. Pereskie mají keřovitý, ve své domovině stromovitý, vzrůst a jsou ještě olistěné (někdy jen v mládí) Při klíčení jsou patrné dva děložní lístky

Druhou podčeledí je Opuntioideae. Opuncie jsou typické článkovaným tělem. Dobře se jim daří právě ve Středomoří, kam byli zavlečeny člověkem. Často nemají trny patrné na první pohled, jen jakési malé chomáčky, ale brzy uvěříte, že je mají, až se jich zkusíte dotknout. Raději to ale nezkoušejte. Opuncie jsou známé a oblíbené i mezi skalničkáři, protože jako jedny z mála kaktusů jsou schopny, při vhodném ošetření vydržet i tuhou českou zimu mimo skleník.

Poslední podčeledí je Cereoideae, tu ještě dělíme na sloupcovité (cereoidní), kulovité a epifyty. Cereoidní také tvoří někdy keře, mohou být i plazivé nebo popínavé. Skupince kulovitých kaktusů, které vyrostly z jedné mateční rostliny neříkáme však keř, ale trs. Epifyty jsou kaktusy zvláštních tvarů, které rostou v korunách stromů. Mezi epifyty patří dobře známý Vánoční a Velikonoční kaktus. Jak vidíte, čeleď kaktusů je velice rozsáhlá.

Tělo kaktusů je kryto epidermis s kutikulou zabraňující odparu vody. Pod pokožkou se nachází silná vrstva pletiv, schopná nasát a dlouho udržet vodu. Středem kaktusů probíhá cévní svazek na hlavě kaktusu zakončený vegetačním vrcholem, "odkud kaktus roste." Sloupcovité a kulovité kaktusy mají tělo zprohýbáno v žebra. Žebra mohou být celistvá nebo se v ní můžou nacházet zářezy. Někdy se rozpadla úplně a zůstaly po nich jen bradavky s trny, kterým říkáme mamily. Na vrcholech mamil nebo výstupku žeber jsou zakončeny vývody cévního svazku a vyrůstají zde trny, štětiny, vlna i květy, tomuto místu říkáme aerola. V prohlubních mezi jednotlivými aerolami nebo mamilami se nachází axila. Tady trny nerostou, ale nachází se tu jemná vlna nebo vata. Z cela Hladké tělo bez žeber mají jen Opuncie. Kořen je kryt rhizodermis, jeho část může být někdy přeměněna na zásobní kořen.

Květ je spolu s trny nejkrásnější ozdobou kaktusů, jeho velikost je různá od velmi malých jako slunéčko sedmitečné, po květy velké jako dlaň. Někdy se můžeme setkat u kaktusů se zvláštním štětinatým útvarem na temeni kaktusů, odkud vyrůstají květy i plody. Říkáme mu cefálium a je typické pro kaktusy z rodů Melocactus a Discocactus.

Plody kaktusů jsou převážně dužnaté, po dozrání vysychají a pukají, praskají nebo dostřelují a sypou se z nich semínka. Semena můžou být různých velikostí, jako prášek i jako hrášek. Oplodí nejsou často přímo jedovatá, ale můžou obsahovat alkaloidy. Výbornou pochoutkou mezi jedlými druhy jsou údajně oplodí z některých opuncií. Mexičané z nich dělají saláty a dají se někdy sehnat v hypermarketech. Semena opuncie jsou stavěna tak, aby přežila průchod trávicím traktem a některá bez toho ani nevyklíčí. Kaktusář si ale naštěstí umí poradit :-).

Důležitou věcí pro kaktusáře je názvosloví, to u nás nepodlehlo počešťujícím reformacím a zůstalo latinské. Pro někoho možná nezapamatovatelné, pro jiného krásné. Pokud se vám nebude líbit, nic vám nebrání ve vlastním názvosloví jako buřtík, boubelka, Honzík nebo Adélka. Stejně jako u všech rostlin se podle binomické nomenklatury Karla Linného označuje jedinec dvěma jmény rodovým a druhovým plus jméno nebo jména lidí kteří tento druh objevili a popsaly nebo přeřadili z jiného taxonu do druhého. Někdy se stane že kaktus nebyl nikým popsán, přesto je ale známý mezi pěstiteli, kteří ho bezpečně poznají a mají pro něj stejné jméno. Potom se místo zkratky jména udává zkratka Hort, což znamená "zahradnicky." Pro stejné druhy rostlin kvetoucí například odlišnou barvou květu nebo mající jinou drobnou odlišnost, která je v potomstvu stálá, označuje se tato odlišnost jako varieta (var.), pokud dědičná není, potom jako forma (f.).

Jako příklad si uveďme třeba známý Vánoční kaktus, i když ten, který máte doma bude zřejmě vyšlechtěná odrůda. Jeho taxon zní Schlumbergera truncata (Haw.) Moran var. truncata. Zní to opravdu hrozivě, ale nelekejte se, vybral jsem úmyslně trochu komplikovanější příklad. První jméno Schlumbergera je rodové, za ním následuje druhové truncata, dále jsou to jména autorů, kteří rostlinu popsali, jméno v závorce označuje prvního autora, Moran toto zařazení ale poopravil, takže se uvádí i jeho jméno. Var. truncata je název variety. Uvedu ještě jedn příklad, abyste mi věřili, že kaktusářská latina je krásná. Lobivia jajoijana Backbg. Rodové jméno Lobivia je přesmyčkou názvu naleziště- Bolívie, druhové jméno dostala na počest moravského malíře a kaktusáře Bedřicha Jájo a německý kaktusářský guru Curt Backeberg tuto krásnou rostlinu popsal a pojmenoval. A máme to za sebou.


listování v kapitolách článku 'Homo Kaktusář'
« předchozí
  1. O kaktusech
  2. Historie kaktusářství
  3. Co kaktusům nabídnout
  4. Rozšíření sbírky
  5. Kompletní fotogalerie k článku
další »


autor:
Viktor Daněk
email: viktor.danek@centrum.cz

datum vydání:
25. dubna 2005


Diskuze k článku „Homo Kaktusář“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru




Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2023 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.