Proč bezlesí v Evropě potřebuje vzkřísit pratura

Pratur, král evropských plání

Kdybychom se mohli vrátit o pár tisíciletí zpět a procházet se evropskou divočinou, pohled na krajinu by byl samozřejmě úplně jiný než dnes. V krajině, kde dnes vidíme města, úhledné lány polí, louky a lesy, kdysi vládl pratur. Známý jako Bos primigenius. Byl to symbol nespoutané síly a vitality, jehož obraz najdeme vrytý v jeskynních malbách našich předků, na helmách bojovníků ve formě rohů i v nejstarších evropských mýtech.

Tento monumentální skot, jehož býci dosahovali výšky v kohoutku až metr osmdesát a vážili přes tunu, nebyl pouhým předkem našich dnešních krav. Pratur představoval přirozenou dynamickou sílu, která udržovala pestrost bezlesé krajiny. Svým neustálým pohybem, spásáním vegetace a rozrušováním půdy vytvářel mozaiku stanovišť, která poskytovala útočiště tisícům druhů hmyzu, ptáků i vzácných květin.

Existoval u něj výrazný pohlavní dimorfismus, tedy rozdíl mezi pohlavími. Zatímco dospělí býci byli skutečně uhlově černí s typickým světlým pruhem podél hřbetu, krávy a mladí jedinci měli srst zbarvenou do rezavě hnědé až kaštanové. Tato barevná variabilita pomáhala stádu splývat s různými typy krajiny během roku.

Bohužel, příběh tohoto fascinujícího tvora je zároveň příběhem lidské rozpínavosti a postupného odcizení od divoké přírody. Jak se lidská populace rozrůstala a její nároky na krajinu sílily, pratuři byli vytlačováni do stále izolovanějších koutů kontinentu. Stali se obětí intenzivního lovu i ztráty přirozeného prostředí, až jejich populace klesla pod kritickou úroveň. Zůstaly jen historické záznamy, kosterní pozůstatky a vědomí obrovské ztráty, kterou jeho novodobí příbuzní nejsou schopni napravit. Dnes se z nich pokoušíme zpětně vyšlechtit druh, ze kterého pocházejí, ale který ztratil jeho klíčové vlastnosti pro život v krajině.

Důležitost bezlesí

Často máme tendenci vnímat divokou přírodu jako hustý, neprostupný les. To je však omyl, který pramení z toho, že jsme ze své krajiny příliš dlouho vyháněli velké kopytníky. Ti svou přítomností bránili tomu, aby se každá louka či paseka během pár let změnila v neprostupnou houštinu. Díky stálému okusu dřevin, sešlapu půdy a přirozené pastvě se v krajině udržovala směs otevřených luk, rozvolněných hájů a hustých lesů. Právě na rozhraní těchto typů prostředí se daří největšímu množství druhů. Je to místo, kde slunce dopadá až k zemi a kde mají šanci přežít vzácné orchideje, ohrožení motýli i celá řada ptačích druhů, zásadně se lišících od těch lesních.

Když jsme pratura a další velké kopytníky z evropské přírody téměř vyhubili, spustili jsme proces, který dnes naplno pociťujeme jako krizi krajiny. Louky zarůstají náletovými dřevinami, protože je nikdo neokusuje, ztrácejí svou pestrost a v důsledku toho mizí hmyz, který je základem potravního řetězce. S tím, jak krajina ztrácí svou „divokou dynamiku“, stává se náchylnější k extrémním výkyvům počasí. Otevřená, mozaikovitá krajina, kterou pratuři a další kopytníci po tisíciletí udržovali, byla mnohem odolnější vůči suchu i přívalovým dešťům.

Proč nestačí dnešní domácí plemena a původní, dodnes žijící kopytníci typu srnec, jelen, daněk nebo jediný divoký evropský tur zubr nebo exmoorští divocí koně? A co los?

Odpověď je překvapivě prostá. Dnešní krajinu vnímáme často skrze prizma úhledných ohrad s domácím skotem nebo prostřednictvím plachých stád srnců a jelenů. Přestože tato zvířata v přírodě nepochybně mají své místo, pro skutečnou obnovu divoké biodiverzity představují jen polovičaté řešení.

Domácí plemena krav, která dnes vídáme na českých pastvinách, jsou výsledkem tisíciletého šlechtění zaměřeného na jediný cíl – maximální užitek pro člověka. Jsou to zvířata, která ztratila svou původní houževnatost, sociální strukturu i přirozené instinkty. Bez každodenní péče farmáře, pravidelného přikrmování a veterinárních zásahů by v drsných podmínkách celoroční volné pastvy často nepřežila. Když se trošku zamyslíme, mnohé z nás napadne, že takovým novodobým praturem by mohl být skotský náhorní skot, který se čím dál více na pastvinách, zejména ve vyšších polohách, objevuje. Ano, má některé vlastnosti, ale zdaleka ne všechny potřebné, zejména se pase jiným způsobem.

A co naše běžná divoká zvěř – jeleni, srnci či daňci? Srnec je vybíravý, ten by se zarostlou loukou mnoho nezmohl. Jeleni a daňci jsou sice méně vybíraví, ale nedosahují efektivity pratura. Ten dokáže spást i tuhou, suchou trávu, a to i s kořeny. Uvolní tak místo pro jiné rostliny. Díky své velikosti a váze také efektivně rozrušuje půdu, což též podporuje biodiverzitu.

Nelze opomenout ani zubra evropského, našeho jediného přeživšího divokého tura. Ten je v souvislosti s debatami o náhradě pratura asi nejvíce diskutovaným tématem. Docela dlouho byl považován spíše za lesní zvíře. Důvodem bylo především to, že jeho poslední volně žijící populace byly vytlačeny člověkem právě do lesů. Jak se ale ukazuje, zubr žil v mnohem větším spektru biotopů – od jižního okraje boreálních lesů v Pobaltí a Rusku, přes smíšené a opadavé lesy střední a části západní Evropy, přes panonské a černomořské stepi až po velehory, jako jsou Alpy, Karpaty nebo Kavkaz. Tam spásal i alpinské louky ve výškách kolem 2100 metrů nad mořem.

Zubr je symbolem úspěšné záchrany na hraně vyhynutí a v přírodě má nezastupitelnou roli. I když se zubři v některých rezervacích úspěšně vrací do české krajiny, jejich ekologický profil je jiný než u pratura. Má jinak uspořádané zuby, což mu umožňuje efektivní okus a loupání kůry. Pratur je uzpůsoben pro efektivní spásání bylinného patra. Zvládne i tuhé, suché stařiny a tolik si nevybírá.

Dalším obyvatelem evropských lesostepí a luk, kteří se vracejí, jsou divocí koně. Ti jsou specifičtí svým rychlým a ne tak dokonalým trávením, díky kterému toho potřebují spořádat opravdu hodně. Stavba jejich čelistí jim umožňuje spást trávu na opravdu krátce střižený golfový trávník.

Proč tedy nestačí dnešní druhy kopytníků? Pokud chceme pestrou krajinu, musí být pestrá i skladba druhů těchto velkých zvířat, která ji pomohou udržovat. Každý z těchto druhů je specifický tím, jak na krajinu působí. Vyhubením pratura jsme přírodě vzali jeden z článků, který je pro to důležitý. Bohužel dnešní vyšlechtění příbuzní jsou natolik odlišní, že sami o sobě roli jejich prapředka nezastanou. Jediná možnost je tedy najít a křížit plemena, která toho z pratura ztratila co nejméně.

Jak se dnes snažíme pratura vzkřísit ze současných plemen

Může se zdát jako utopie pokoušet se vzkřísit zvíře, které před čtyřmi staletími definitivně vyhynulo. Dnešní věda sice disponuje technologiemi pro klonování, ale u pratura narážíme na zásadní překážku. DNA v historických nálezech je příliš degradovaná a neúplná. Přesto existuje cesta, jak se „duchu“ pratura přiblížit. Využíváme metodu takzvaného zpětného šlechtění, tedy selektivního výběru plemen, která si během tisíciletí domestikace překvapivě dobře uchovala původní geny svých divokých předků. Není to proces, který by vytvořil identickou kopii pratura, ale je to způsob, jak z „mozaiky“ moderních plemen opět složit zvíře, které vypadá, chová se a především plní stejnou ekologickou roli jako jeho vyhynulý praotec.

Vědci pátrají v evropských chovech skotu po plemenech a jedincích, kteří vykazují klíčové znaky. Především schopnost celoročního přežití v nehostinných podmínkách, jak z hlediska potravy a klimatu, tak schopnosti ubránit se predátorům, nikoliv na chráněné pastvině s tou nejkvalitnější trávou a v teplém chlévě. Přibližuje se tomu třeba skotský náhorní skot, španělský bojový skot nebo primitivní plemena z jižní Evropy, která se v průběhu staletí příliš nepromíchala s moderním komerčním dobytkem. Cílem není vytvořit poslušné hospodářské zvíře, ale naopak tvora, který bude soběstačný, odolný vůči predátorům a schopný samostatně vyhledávat potravu i v zimních měsících.

Výsledkem tohoto snažení jsou projekty, jako je například Tauros, které usilují o vytvoření zvířete, jež by bylo „funkčně ekvivalentní“ praturu. Tato zvířata dnes již v mnoha evropských rezervacích, včetně těch českých, úspěšně dokazují, že zpětné šlechtění má smysl. Nejde jen o snahu o návrat k přírodě minulosti, ale o hledání nástroje pro budoucnost. Pokud dokážeme znovu vyšlechtit zvíře, které je schopno aktivně formovat krajinu bez lidské asistence, získáváme tím nejúčinnější a nejlevnější způsob, jak obnovit narušenou biodiverzitu a vytvořit ekosystémy schopné adaptace na klimatické změny. Pratur se tak vrací do naší krajiny nikoliv jako relikvie, ale jako živý a nezbytný partner přírody.

Česká rezervace u Milovic ukazuje, jak to reálně může fungovat

Právě v tamní lesostepní krajině bývalého vojenského újezdu žijí úspěšně pratuři po boku se zubry, exmoorskými koňmi a losy. Důležitá je ta kombinace druhů.

Zatímco zubr dokáže obratně oštipovat jednotlivé výhonky, trny netrny, a chytit kůru stromu tak, aby ji sloupnul v dlouhých pásech, kůň spase mladou šťavnatou trávu až na drn, pratur brání tomu, aby louka zarostla agresivními tuhými druhy trav, kterým se ostatní býložravci většinou vyhýbají. Zubr tedy zajistí, že nezačne expandovat les, pratur zlikviduje i staré suché plantáže vysoké trávy a uvolní místo dalším rostlinám, kůň je specialista na nízký trávník. Los se zdržuje více v zalesněném a mokřadním terénu. Na rozdíl od výše zmíněných druhů se jedná o samotářské zvíře.

Mnoho expertů na rewilding (návrat divočiny) dnes říká: „Je nám v podstatě jedno, jestli to zvíře vypadá přesně jako pratur. Důležité je, aby to bylo zvíře, které je schopno celoročně žít venku, je odolné, sociálně strukturované a dokáže svou pastvou udržet otevřenou krajinu.“

Současný konsenzus se kloní k tomu, že pratur je ikonou, která přitahuje pozornost veřejnosti k ochraně přírody (což je obrovské plus), ale v praxi musí být součástí mnohem širšího balíčku opatření, včetně ochrany zubrů, využívání divokých koní a především vytváření velkých, propojených území, kde mohou tato zvířata svobodně žít.

Pokud chceme pestrá bezlesá území, bez kopytníků to prostě nepůjde.

Zdroje:
Bilogické centrum AV
Česká krajina o.p.s.
Rewilding Europe