Středomoří: kdysi vyschlá laboratoř, kde vidíme budoucnost evropských moří

Moře, které kdysi vyschlo

Středomoří na první pohled působí jako stabilní, starobylý a neměnný ráj obklopený slunnými břehy jižní Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Je to však fascinující příběh o izolaci, dramatu a neuvěřitelné houževnatosti. Z geografického hlediska jde v podstatě o obří, horkou a poměrně hlubokou vanu, která má s okolním světovým oceánem jen jediné, velmi úzké a mělké spojení – Gibraltarský průliv. Tato poloha z něj dělá polouzavřený mořský ekosystém, který podléhá zcela jiným zákonitostem než otevřené oceány.

Když se však vydáme hluboko do minulosti, zjistíme, že jeho historie byla mnohem divočejší, než si dokážeme představit. Před zhruba šesti miliony let během miocénu došlo vlivem deskové tektoniky k uzavření spojení mezi Atlantským oceánem a tehdejším Středomořským prostorem. V důsledku silného výparu, který převyšoval přítok vody z okolních řek, začalo moře postupně vysychat. Tato událost, v geologii známá jako Messinská salinitní krize, proměnila celou středomořskou pánev v horkou, hlubokou proláklinu pokrytou kilometry silnými vrstvami soli. Život, jaký zde do té doby existoval, z větší části zanikl a na dně této solné pustiny přežívali jen ti nejodolnější mikrobiální ekstremofilní organismy.

Když se zhruba o několik set tisíc let později Gibraltarský průliv opět tektonicky prolomil, následovala katastrofa, jaká nemá v historii planety obdoby. Voda z Atlantiku se začala valit dovnitř v podobě gigantického vodopádu, který podle vědeckých modelů naplňoval celou pánev rychlostí, již si lze jen těžko představit. Toto obrovské napuštění přineslo zpět mořský život, ale obrovské množství soli v pánvi z velké části zůstalo. Právě proto je dnes Středomoří výrazně slanější a hustší než sousední Atlantik. Tato jedinečná geologická paměť se navždy vryla do DNA všech zdejších organismů, které se musely naučit prosperovat v prostředí s vyšší salinitou a specifickým teplotním režimem.

Obrovská druhová pestrost

Díky své dlouhé izolaci, rozmanitému pobřežnímu reliéfu a teplým vodám se Středomoří proměnilo v pravou evoluční laboratoř. Zatímco chladnější severní moře sázejí spíše na obrovské množství jedinců v rámci omezeného počtu druhů, Středomoří zvolilo opačnou strategii. Nabízí neuvěřitelnou druhovou rozmanitost a pestrost, jakou v chladnějších evropských vodách spatříme jen málokdy. Zhruba dvacet až třicet procent všech rostlin a živočichů, kteří zde žijí, jsou endemity, to znamená, že se nevyskytují nikde jinde na celé zemi.

Pokud hledáme skutečné srdce tohoto podmořského ekosystému, musíme se ponořit k pobřeží a najít rozsáhlé podmořské louky tvořené mořskou trávou Posidonia oceanica. Na rozdíl od běžných mořských řas jde o pravé kvetoucí rostliny, které mají vyvinuté kořeny, stonky i listy (tyto louky jsou zde endemitním druhem, jinde nerostou). Tyto husté podmořské „louky“ jsou naprosto nepostradatelné. Fungují jako bezpečné líhně, porodnice a úkryty pro tisíce druhů ryb, hlavonožců, korýšů a dalších bezobratlých. Bez nich by se stabilita mnoha pobřežních potravních řetězců zhroutila. Kromě toho Posidonia intenzivně produkuje kyslík, filtruje a čistí mořskou vodu a díky svým hlubokým kořenovým systémům váže obrovské množství uhlíku do mořského sedimentu, čímž funguje jako mimořádně efektivní přírodní úložiště skleníkových plynů. Zároveň svým pohybem a hustotou tvoří přirozenou vlnolamovou ochranu, která brání pobřeží před erozí.

Když opustíme mělké písečné a bahnité zóny s mořskou trávou a vydáme se do hlubších vod, na skalnaté útesy a podmořské stěny, narazíme na další poklad středomořské biodiverzity. Jsou jimi pomalu rostoucí červené korály (Corallium rubrum). Tyto koloniální organismy tvoří složité trojrozměrné struktury, které poskytují domov a útočiště pro stovky dalších menších druhů. Po staletí byly tyto korály cílem intenzivního lovu kvůli své sytě červené barvě a využití ve šperkařství. Dnes jsou přísně chráněny, protože jejich růst a obnova probíhají neuvěřitelně pomalu a poškození takového ekosystému trvá desítky až stovky let.

Málo živin a průzračně čistá voda

Středomoří je svou podstatou tzv. oligotrofní moře. To, co turisté milují, je tyrkysová, průzračně čistá a průhledná voda. Ve skutečnosti je to důsledkem nedostatku živin (dusičnanů a fosfátů). Voda sice vypadá nádherně, ale ve srovnání s chladnými severními moři nabízí mnohem menší biomasu ryb.

Tropické druhy začínají útočit

Přes veškerou svou historickou odolnost a pestrost čelí dnešní Středomoří tlaku, jakému v tak krátkém časovém úseku ještě nikdy čelit nemuselo. V posledních desetiletích se navíc Středomoří stalo jedním z nejrychleji se oteplujících moří na celé planetě. Rychlost nárůstu teploty povrchových vod zde výrazně převyšuje globální průměr otevřených oceánů.

Tento trend spouští fenomén, který vědci nazývají tropikalizace. Velkou roli v něm hraje i lidská infrastruktura – konkrétně Suezský průplav, který propojuje Středomoří s mnohem teplejším Rudým mořem. Otevřením této umělé vodní cesty vznikla brána pro tzv. lesepsiánskou migraci. Organismy přizpůsobené tropickým podmínkám Rudého moře pronikají do Středomoří, kde nacházejí stále teplejší vodu, která jim vyhovuje mnohem více než původním druhům.

Noví vetřelci, jako jsou některé druhy dravých ryb, měkkýšů či ostnokožců, nacházejí v novém domově jen málo přirozených nepřátel. Naopak původní středomořské druhy, které jsou evolučně nastaveny na stabilnější a mírnější teplotní režim, těmto invazivním organismům nedokážou konkurovat. Příkladem jsou určité druhy býložravých ryb, jako je králíček skvrnitý, které dokážou spásat podmořské porosty řas a řasových polí tak agresivně a efektivně, že rozsáhlé oblasti pobřeží mění v nehostinné, holé a mrtvě působící „podmořské pouště“. Celá mozaika života se tak pod rukama mění a původní tvář Středomoří pomalu ustupuje novému, cizorodému řádu.

Slané anoxické laguny

Kvůli vysokému výparu a specifickému proudění se v hlubinách Středomoří (například v koridorech jako je Messinská propast) nacházejí bizarní útvary – takzvané anoxické solné bazény. Jsou to vlastně podmořská „jezera“ na dně moře, která mají tak extrémně vysokou koncentraci soli, že se neslučují s okolní vodou. Mají dokonce vlastní hladinu, břehy a vlní se jako běžná voda na souši. Jakákoliv ryba, která do takového slaného jezera vpluje, v něm kvůli osmotickému šoku okamžitě uhyne a klesne ke dnu, kde díky naprosté absenci kyslíku a vysoké salinitě zůstane dokonale zakonzervovaná.

Zatímco v Černém moři je bezkyslíkatá (anoxická) celá obrovská spodní vrstva pod hloubkou 200 metrů a v Baltu vznikají mrtvé zóny kvůli řasám přemnoženým díky hnojivům, ve Středomoří mají podobu bizarních slaných bazénů v hlubokých příkopech na dně.

Minimální příliv a odliv a starověké civilizace

Zatímco otevřené oceány a moře spojené s Atlantikem (jako Severní moře nebo britské kanály) zažívají dramatické slapové rozdíly, kde se hladina může zvednout i o 10 až 15 metrů (například slavné pobřeží Bretaně nebo britské ústí řek), v uzavřených mořích je to úplně jinak.

Když se obrovská vlna z Atlantiku valí k Evropě, do středomořské pánve se přes úzký Gibraltar jednoduše „nevejde“ v takovém množství, aby způsobila dramatické změny hladiny. Příliv a odliv ve Středomoří je proto minimální, většinou se pohybuje jen v řádu desítek centimetrů (často kolem 20 až 40 cm).

Pro starověké civilizace to byl obrovský dar. Na rozdíl od divokého Atlantiku zde moře nepředstavovalo každodenní hrozbu v podobě dravých proudů a břehy byly stabilní. Antické civilizace, Féničané, Řekové a Římané, mohli zakládat svá města, chrámy a přístavní mola přímo na břehu moře. Právě toto umožnilo starověkým impériím rozvoj mořeplavby a propojit celou oblast hustou sítí námořních cest.

Dnes antické přístavy často leží kilometry ve vnitrozemí nebo jsou naopak pod hladinou. Není to způsobeno přílivem, ale tektonickým poklesem pobřeží, zanášením sedimenty z řek (sedimentací) a zvedáním hladiny moří od antiky.

Středomoří jako varování pro celou planetu

Když se podíváme na Středomoří jako na celek, zjistíme, že zdaleka nejde jen o oblíbenou prázdninovou destinaci. Středomoří je pro nás všechny živou a velmi názornou učebnicí klimatické změny.

Všechno to, co zde dnes pozorujeme v přímém přenosu – rapidní oteplování vod, masivní příliv invazivních druhů, ústup původních endemických rostlin, bělení korálů a proměnu pobřežních ekosystémů – představuje jakousi zmenšenou laboratoř budoucnosti. Ukazuje nám to, co v menší či větší míře čeká i ostatní světové oceány a moře, pokud se nezmění globální environmentální trendy. Středomoří nám tímto způsobem dává jasně na vědomí, že podmořská biodiverzita není nezničitelná kulisa. Stojí na mimořádně křehké rovnováze, a když tento citlivý systém jednou „postrčíme“ příliš velkým teplem a zátěží, celý mechanismus se začne hroutit lavinovitým dominovým efektem.

Zveřejněné díly seriálu:
Proč jsou řeky sladké a moře různě slaná? Co se stane, když se slanost moří změní?
Moře jako Zemská klimatizace, která se začíná přehřívat
Proč je bahno pod hladinou mořských pobřeží pro klima důležitější než pralesy
Příliv a odliv a tváře evropského pobřeží a surfování po obrácené řece
Podmořské louky, mrtvo nebo masy ryb, aneb různá biodiverzita evropských moří
Středomoří: kdysi vyschlá laboratoř, kde vidíme budoucnost evropských moří