Filipíny – láska na celý život

nuje se Asian Mall. Podobá se našim obchodním centrům. Kdybyste měli možnost poznat jen tuto část Filipín, myslím strávit jen několik málo hodin v tomto centru a nikam jinam se nesměli jít podívat, asi byste si mysleli, že jste neopustili Evropu. Chodí sem nakupovat ti nejbohatší Filipínci a samozřejmě cizinci. Jak řekl kamarád: "Ti lidé z vesnic nemají ani páru, že něco takového existuje. Kdyby sem přišli, nevěděli by, co dělat.". A má pravdu. Já osobně jsem se tedy cítila mnohem lépe mezi lidmi na vesnicích, kde má pomalu každý druhý Filipínec svůj malý obchůdek a hezky se o něj stará. Nakupujete-li u těchto lidí, rádi si s vámi popovídají, mile se usmějí a tak. V Asian Mall nic takového nezažijete.

Filipínci a příroda

Mnoho cizinců stejně jako i já cestuje na Filipíny právě kvůli přírodě. Tropický prales se svými endemickými druhy zvířat a rostlin přitahuje nejen přírodovědce. Navíc téměř na všech ostrovech naleznete nádherné pláže bez lidí, a i kdyby třeba na plážích byli lidé, jejich kráse to neubírá a pláže jsou tak rozlehlé, že ujdete-li pár set metrů pěšky, jistě naleznete liduprázdný kout - opuštěný ráj.

V typickém tropickém lese potkáte makaky, maličké veverky, ještěrky, roztodivné a obrovské pavouky, obří šneky a motýly, létající dráčky. Máte-li štěstí, můžete vidět třeba i letuchu nebo nártouna. A ty obrovské stromy a úžasné barevné květiny! Pro ornitologa, kterým jsem, jsou Filipíny rájem. Téměř všichni ptáci, kteří zde žijí, patří mezi druhy, které v Evropě nelze zastihnout. Velké množství z nich pak žije pouze na Filipínách a nikde jinde na celém světě. A to se netýká pouze pralesa ale i vesnic a měst, neb i ve městech vždy roste poměrně dost zeleně.

Vztah většiny Filipínců k přírodě je mi záhadou. Na ostrovech (tedy kromě Palawanu) naleznete nenarušené kousky přírody již jen v chráněných územích či vysoko v horách. Plocha mimo chráněná území zahrnuje pole či banánové plantáže nebo ovocné sady. Bavili jsme se s jednou profesorkou na univerzitě, na ostrově Panay a jejím studentem, a ti nám řekli, že si váží přírody kolem sebe, byli hrdí na to, kolik žije na Filipínách endemických druhů rostlin a zvířat. Jenomže tihle lidé představovali výjimku. Převážná část Filipínců vidí v přírodě místo k hospodaření - tedy k zemědělské činnosti, která je živí. A také mnozí Filipínci v pralese hledají zdroj obživy a to především lovená zvířata.

V Manile jsem se bavila s dvěma bohatšími muži a ti se mě ptali, proč jsem přijela na Filipíny. Vyprávěla jsem jim o tom, že nás zajímá místní příroda, prales. Reagovali pro mě naprosto překvapivým způsobem. Říkali, že nechápou, proč my běloši tak rádi chodíme do lesa. Les je přece nebezpečný. Přesně to mi řekli! Moderní a evidentně vzdělaní lidé, kteří hovořili plynulou angličtinou, se báli chodit do lesa. Do té chvíle jsem si myslela, že důvod, proč Filipínci vykáceli skoro veškerý les na ostrovech, je ten, že chtějí další zemědělskou půdu. Příčina je ale možná někde jinde, hlouběji v jejich kulturních kořenech. No ale kdo ví.

V horách se můžete setkat s lidmi, kteří žijí ještě takříkajíc postaru. Mají své rituály, léčitele, šamany, tradice. Vím o těchto lidech jen velice málo, protože dostat se k nim do hor není snadné - znamená to několik hodin chůze kopcovitou krajinou zcela mimo civilizaci. Tito lidé žijí v zalesněných horách a to již po mnoho let. Pro své rozličné rituály využívají zvířata i rostliny. Majitelka záchranného centra pro ohrožené živočichy na Panay, velmi moudrá filipínská žena, nám vyprávěla poučný příběh o lidech z hor, s nimiž se zná. Řekla nám, že za ní jednou za čas přijdou a prosí: "Dej nám černé prase, potřebujeme ho obětovat, jinak zemře náš příbuzný.". Černé prase přeloženo do našeho jazyka je ohrožený druh divokého prasete, který na Filipínách ve volné přírodě již téměř nežije. V daném záchranném centru je ona žena chová, aby pomohla jejich rozmnožení a návratu do pralesa. "Nemohu vám dát černé prase, je chráněné, musím o ně pečovat.", namítá nejprve. Jenže oni tak dlouho zoufale prosí, že jim nakonec černé prase dá, přiznává. Ví, že tihle lidé budou divoká prasata v přírodě lovit, protože je to součást jejich tradice. Dělali to tak jejich rodiče a prarodiče a rodiče jejich prarodičů, .. Podobné je to na Luzonu, kde hlavy zoborožců sloužily po generace jako čepice. Těžko lidem vysvětlovat, že už to tak dál být nemůže, neboť příroda je stále více devastována a přirozených míst výskytu těchto druhů ubývá a ony se stávají stále vzácnějšími a mnohým hrozí vyhynutí. Tito lidé takto žili po desítky let a možná ještě déle. Není to jejich vina, že příroda mimo hory je z většinové plochy zničená a zvířata, která oni lovili po tak dlouhý čas, jsou nyní možná posledními zástupci populací některých ohrožených druhů.

Zcela jiná situace panuje na Palawanu. Na tomto podlouhlém ostrově naleznete mnoho neporušených lesů, které snad dokonce plošně přavažují nad rýžovými poli, což je co říct. Jako první příčina tohoto stavu mě napadla turistika. Turistika totiž představuje bohatý zdroj obživy pro místní obyvatele. No a jestliže ti divní bohatí běloši milují procházky v pralese, tak jim je přece nebudou kácet. Je to však jen jedna z možných hypotéz a samozřejmě se mohu mýlit. Pravda je, že na Palawánu potkáte tolik bělochů a tolik Čechů jako na žádném z ostatních ostrovů. Filipínci se k vám tady nechovají tolik přátelsky a celkově ve mně Palawán nezanechal pozitivní dojem - tedy kromě pozitiva nenarušené přírody.

Abych však Filipíncům (Palawáncům) nekřivdila, musím se ještě zmínit o jednom velmi zajímavém muži, kterého jsme potkali s přítelem na procházce po Palawánu. Zrovna jsme nadšeně pozoro