Po příletu na Filipíny

komunikace na dálku
Plánujete-li strávit na Filipínách delší čas, je vhodné koupit si místní SIM kartu. My jsme si pořídili na doporučení kamarádky SMART Buddy SIM a já osobně jsem byla spokojená. Ceny se pohybují zhruba jako u našich operátorů s tím rozdílem, že volání do zahraničí je levnější, než kdybyste volali z české SIM karty. Kredit si lze dobít téměř všude v místních stáncích a to mnohdy i na vesnicích. Stačí říct prodavačce vaše telefonní číslo a částku, kterou chcete dobít.

Vztah Filipínců k bělochům
Ihned po příletu na letiště v Manile jsme byly s kamarádkou mile překvapeny tím, že místní prodavačka se s námi chtěla vyfotit. No proč ne. :) Po pár dnech zjistíte, že Filipínci milují focení se. A taky že milují bělochy. Všichni vás zdraví, mávají vám, ptají se, jak se máte, kam jdete, kolik vám je, a jak se jmenujete. A neustále vám opakují, že jste krásní. Otázaly jsme se naší známé z Negrosu, proč tomu tak je. Neuměla nám to rozumně vysvětlit nebo alespoň ne tak, abychom to s naším evropským myšlením pochopily. Prý je pro ně pocta plácnout si s Evropanem na ulici, mají nás rádi a hotovo.

Záměrně píšu s Evropanem, neboť někteří lidé projevují jistou nedůvěru a snad i antipatie k Američanům. Zřejmě je to důsledek americké okupace v dobách minulých. Ovšem není to tak, že by se vás všichni ptali, odkud jste a na základě toho se odvíjel jejich vztah k vám, alespoň mi to tak nepřipadalo. Většina lidí se chová přátelsky a neřeší, zda jste Evropan či Američan. Představte si to podobně jako náš vztah k Němcům. Někdo je zkrátka snese a jiný ne a dost to závisí na věku a povaze každého z nás.

povaha Filipínců
Filipínci jsou naprosto jiní než my. Nedovedu to asi dobře vysvětlit. Strávila jsem s nimi málo času na to, abych mohla vyvodit nějaké rozsáhlejší závěry. Nicméně, co mohu napsat je, že mi s nimi bylo vždycky dobře.

Je na nich hodně znát jejich "teplá" povaha. Snad je to tím, že žijí v tropech, kde se teplota i v zimním období pohybuje kolem 20°C. Dají se přirovnat k jižanským národům v Evropě. Se Španěly (kteří Filipíny také nějaký čas okupovali) sdílejí jejich pohodovost. Ve španělském jazyce to nejlépe vyjadřuje slovo "tranquila" a každý, kdo byl kdy v nějaké jižanské zemi, chápe, že tohle slovo se nedá popsat, to se musí zažít. Anglicky by se snad dalo napsat "no stress". Na Filipíny jsem odlétala plná napětí, co všechno musím stihnout a zvládnout za ty dva měsíce, ale tam se nějak všechno zklidnilo.. jako by ve mně proudila klidná řeka. Přestala jsem plánovat, co se bude dít další den, a žila jsem "teď". Všichni, kdo mě dobře znají, přitom mohou potvrdit, že mám ráda vše naplánované dopředu a není-li tomu tak, jsem nervózní.

Filipínci vás tím svým pohodářstvím prostě velmi rychle nakazí. Nejsem si jistá, do jaké míry je to prima a do jaké míry nikoliv. Třeba jednat s nimi obchodně nebo úředně musí být asi dost složité. Sama jsem si to částečně zažila, když jsem potřebovala určité povolení, a ten, kdo mi měl povolení zařídit řekl, že si s tím nemám dělat starosti, že je to jen formální záležitost.. a tak jsem si důvěřivě starosti nedělala, což byla hloupost. Do dnešního dne povolení nemám.

Velmi příjemné je, že s Filipínci se člověk cítí jako v rodině. Všichni jsou milí a zajímají se o vás. Celkově Filipínci působí jako jedna velká rodina. Postávají na ulicích a povídají si, smějí se. Neviděla jsem, že by se kdy hádali, nebo na sebe byli zlí. Je to zvláštní svět, kde fungují jiná pravidla. Ve velkých městech ten rozdíl od Evropy nepocítíte příliš silně. Lidé nakupují, jsou uspěchaní jako my, ale na rozdíl od nás ochotni pomoci vždy, když si nevíte rady. Největší odlišnosti poznáte ve vesnicích či v malých městech. Brzy se s vámi všichni přátelí, znají vaše jméno a rádi si s vámi povídají, či vám ukazují, co vás zajímá. Tedy ovšem záleží na člověku - na vás, jaký přístup k Filipíncům zvolíte. Jste-li přátelští vy k nim, jsou oni na oplátku dvakrát tolik přátelští k vám.

Něco málo o sociální situaci Filipínců

Všude, kam se hnete, vás provázejí malé děti. Máte-li děti rádi, je to ok. Mnohdy jdou s vámi několik km, nevím proč, to zejména na vesnicích. Často žebrají. Ve městech se setkáte s velkým počtem žebrajících dětí ale i matek s dětmi. Někteří jen předstírají, že jsou na tom špatně, musíte se dobře dívat, abyste poznali pravdivost situace. Chtějí buď jídlo nebo peníze. Zpočátku je vám jich velice líto a každému něco dáte, jenže když se k vám takhle postupně seběhne kopa malých dětí, brzy zjistíte, že už jim prostě nemáte co dát. Smutné je, že majoritní část z nich má opravdu hlad a nic nepředstírá. Stalo se mi, že ke mně na ulici přišla žena s malým dítětem v náručí a chtěla něco k jídlu. Věnovala jsem jí suchý chleba, zrovna jsem ho sama jedla. Myslela jsem si, že jím pohrdne, ale ona ho dala svému dítěti a to se do něj hladově zakouslo.