Filipíny – láska na celý život

h stránkách naleznete hrozivé mapy ukazující rozšíření malárie na filipínském souostroví, ale přátelé mi říkali, že tyto mapy často neodpovídají skutečnosti. Našla jsem mapy, které si vzájemně odporovaly a byla jsem proto dost zmatená. Naštěstí birdforum nezklamalo. Není nad to zeptat se někoho, kdo na Filipínách přímo byl nebo dokonce stále je. A tak jsem se dozvěděla, že antimalarika není potřeba brát na tzv. Visayas = Bohol, Panay, Negros, Cebu, Leyte, MasBate, Samar a přilehlé menší ostrůvky. Stejně tak nejsou zapotřebí na Luzonu – kromě nejsevernějších ostrůvků a Pollio Islandu. Problém může nastat na Palawanu a na Mindoro. Ovšem o Mindoro nemohu podat spolehlivé informace, neb jsem tam nebyla. Samozřejmě je na zvážení každého člověka, zda antimalarika brát či nebrat, neb důsledky mohou být fatální.

Vzhledem k tomu, že jsem se od různých lidí dozvěděla, jaké vedlejší následky mohou mít antimalarika, rozhodla jsem se je nebrat (co jsem slyšela, tak se jedná hlavně o negativní vliv na psychiku). Tohle si ovšem musí rozhodnout každý sám. Určitě je dobré ptát se místních, zda malárie na daném ostrově hrozí či nikoliv, neb se situace určitě může měnit v závislosti na aktulních podmínkách.

Během mého dvouměsíčního putování jsem navštívila ostrovy Luzon, Bohol, Panay, Negros, Leyte, Palawan a Mindanao. Ani na jednom z ostrovů jsem neměla nejmenší potíže s malárií. Já ani moji přátelé. Nutno však dodat, že komárů bylo všude kromě Palawanu až překvapivě málo. A repelent na ně zabíral spolehlivě. Co se týče repelentu, tak pomáhá jak klasický chemický repelent tak i citronela – smíchá se s masážním olejem v určitém poměru a natírá se na tělo. Poměr je potřeba vyzkoušet. Připadalo mi, že někdy stačí 3 kapky na víčko od citronely naplněné masážním olejem a jindy bylo potřeba 10 kapek i víc. Asi záleží na momentální krvežíznivosti komárů.  Moskytiéru jsem využila pouze na Leyte, neb jsme spali v mangrovech a zrovna nastaly deštivé dny. Po zbytek cesty jsem tedy moskytiéru už jen tahala v batohu (500 g navíc  ). Důvodem bylo nejen malé množství komárů ale také to, že jsme většinou spali v penzionech či v hotelech, kde jsou moskytiéry v oknech. Kamarád, co na Filipínách žije již několik let, mi řekl, že nikdy antimalarika nebral, že stačí chránit se repelentem. Problémem mohou být oblasti, kde se ví, že se malárie vyskytuje. Co jsem slyšela od místních, tak se skutečně jedná o sever Luzonu a pak také jih Palawanu.

Žloutenka, vzteklina, horečka dengue a podobné strašáky
Proti žloutence jsem se očkovat nenechala a to proti žádnému typu, který se na Filipíny doporučuje. Musím však přiznat, že mám opravdu extrémně silnou imunitu a to natolik, že se občas obrací proti mému vlastnímu tělu. Dle doktorů je pro mě lepší žloutenku chytit, než být očkována, protože imunitní reakce proti vakcíně by mohla být horší než na samotnou infekci. Co se týče žloutenky typu B, která se přenáší tělními tekutinami, tak té jsem se neobávala. Řekla jsem si, že jediný způsob, jak bych ji mohla chytit, je krevní transfuze, a doufala, že nebude potřeba. Můj přítel se spolehl na vlastní imunitu a také se očkovat nenechal. Ani jeden z nás neměl se žloutenkou sebemenší problém. Hygiena na Filipínách je přitom na velmi nízké úrovni alespoň v porovnání s evropskými zeměmi. Kupodivu jsem se ale nějak nebála, že bych mohla něco chytit. Již od počátku jsem se zde cítila příjemně a klidně. Zmizel strach, který jsem pociťovala doma.. Snad je to proto, že Filipínci jsou tak úžasní lidé, milí a přátelští, že vám ani nevadí, že jídlo prodávané na ulici vám podávají ne zrovna čistýma rukama. Mnohokrát jsem si po takovém nákupu řekla, že jestli nechytím žloutenku teď tak už nikdy.

Vzteklinu považuju za nemoc, která se na Filipínách snad ani chytit nedá. V Čechách vás budou všichni strašit toulavými psy, že vás mohou pokousat. I já jsem se nechala vynervovat a vezla s sebou sprej proti psům. Naprosto zbytečně. Na Filipínách se vskutku pohybuje mnoho toulavých psů, ale když si jich nevšímáte, chovají se stejně. Naopak mám s filipínskými psy dobrou zkušenost, neb se z nich mohou stát příjemní společníci při putování pralesem.

Horečka dengue je poněkud jiný kalibr. Nedá se proti ní očkovat a léčba je poměrně obtížná. Na ostrově Leyte jsme bydleli u jedné rodiny filipínského ornitologa a dozvěděli jsme se, že minulý rok byla na Leyte a na Samaru obrovská epidemie této zákeřné choroby a zemřelo mnoho dětí. Děti mají totiž slabší imunitní systém než dospělí, kteří se s nemocí vypořádali. Při procházce po ostrově si na mě sednul komár a nějaké dítě, co stálo poblíž mě, ukázalo na komára a řeklo: „Dengue.“ Nejdřív jsem se tomu smála, ale poté, co jsem se dozvěděla o loňské epidemii, mě humor přešel. Jediná obrana proti infikování horečkou dengue je repelent a moskytiéra.

Kromě dengue považuju za nebezpečný snad už jen břišní tyfus, neb se jedná o smrtelnou chorobu. Bez očkování proti tyfu bych si jet netroufla.

Cestování po souostroví

a) v rámci ostrova
Na začátek vám chci sdělit nejdůležitější pravidlo pro cestování na Filipínách: NESMLOUVEJTE CENU DOPRAVY v případě, že se chystáte cestovat taxikem nebo jeepneym!!! Zní to možná divně, ale opravdu je to ta největší hloupost, jaké se můžete dopustit. Cena dopravy je stanovená předem a na vás je, abyste si cenu nějak zjistili ale ne od řidiče! Jakmile řidič nebo jeho pomocníci (v jeepneym, taxiku,..) pochopí, že cenu neznáte, pokusí se vás ošidit. Nejhorší odpověď na dotaz řidiče vozidla, jímž se hodláte přepravovat, zda jste na Filipínách poprvé, zní tedy "ano poprvé". To hned začnou důvtipnému Filipínci šrotovat mozkové závity a vy se už jen těžko ubráníte náporu jeho "chytrých" rad, jimiž vám chce opravdu "pomoct". Takže zjistěte si cenu od někoho jiného než od lidí, co se podílí na transportu. Většinou vám poví pravdu.

Další pravidlo zní NEDŮVĚŘUJTE "ODCHYTÁVAČŮM" ČEKAJÍCÍM PŘED NÁDRAŽÍM, PŘÍSTAVEM APOD. nabízejících vám přepravu, levný hotel,.. !! Ptejte se místních na vše, co vás zajímá, ale pokud možno to dělejte dál od místa, kde jste vystoupili z dopravního prostředku.

Na Filipínách lze cestovat mnoha způsoby. V rámci ostrova je nejlepší pohybovat se dopravou, kterou využívají místní. To znamená dopravou veřejnou. Zahrnuje jeepney, tricykl, van, multicab, taxi, motorku a na větší vzdálenosti autobus. Na Luzonu funguje také vlakové spojení, o tom však nic podrobnějšího nevím.

Jedna z prvních věcí, která vás na filipínské dopravě překvapí, je, že neuvidíte téměř žádné dopravní značky a omezení rychlosti, a také to že všichni řidiči neustále troubí. Lidé volně přecházejí přes ulici nehledě na přechody, a řidiči zastavují a nezlobí se na ně. Možná se vám bude dokonce zdát, že tahle doprava je poněkud nebezpečná, neb vypadá, jakoby v sobě nezahrnovala naprosto žádný řád. Snad jen strany na silnici se trochu dodržují.. Uf, když tak nad tím přemýšlím, není snadné vysvětlit, jak takováhle doprava funguje a dopravní prostředky, které můžete využít :).

Tak nejdřív jeepney: Je to něco jako jeep, jak by člověk hádal z názvu. Uvnitř jsou dvě lavice a mezi nimi ulička, vpředu kabinka pro řidiče a spolucestujícího. Každé jeepney má vepředu a po stranách napsanou trasu odkud kam jezdí. Jsou to však názvy míst, které vám většinou moc neřeknou, takže je nutné zeptat se místních, kterým jeepneym máte jet, když se chcete dostat tam a tam. Cena je hodně levná – v rámci města (většího i menšího) 6 – 7 Pesos a to snad na jakoukoliv vzdálenost. Alespoň mi to tak připadalo. Pokud si nejste jisti, kolik jeepney stojí, zeptejte se spolucestujících, nebo pošlete řidiči dopředu třeba 20 Pesos a on vám spravedlivě vrátí, neb neví, který cestující platí. V jeepneym je totiž systém placení takový, že ten, kdo nově nastoupí, se necpe s penězi k řidiči, ale pošle je po cestujících dopředu. Jeepney je prostorově silně omezené. Filipínců se do takového jeepney vejde přibližně 20 ale Evropanů – no možná 10, ale museli by se hodně mačkat a nemít s sebou žádné větší cestovní zavazadlo. Ze zkušenosti ještě jednou varuju – neptejte se na cenu řidiče. Jste bílí a tak předpokládá, že máte hodně peněz, a mohl by vás ošidit.

Tricykl. Tricykl je snad nejdražší dopravní prostředek, jaký jsem na Filipínách poznala. Vypadá jako velká krytá side-kára. Buď může být založena na bázi kola bez motoru, takže řidič buď musí pořádně šlapat, aby své cestující uvezl, nebo je to tříkolka s motorem. Na první pohled si říkáte, jak je to prima, že je zábavné tricyklem cestovat, klábosit s řidičem a tak.. Avšak ze záhadného důvodu jsem prozatím nepřišla na to, jak zajistit, aby mě řidič tricyklu neošidil. Možná je to tím, že takový řidič často nemá nic jiného než ten tricykl, žije v něm přes den i v noci. Řidiči tricyklů mi připadali jako skutečně vychytralí chlápci, a i když jsem se vážně mnohokrát snažila usmlouvat s nimi nízkou cenu, nikdy se mi to nepodařilo. Nejhorší je, že tricyklisté, čekající na vás téměř všude a nabízející vám své služby, jsou mezi sebou vzájemně domluveni a tak nelze jednoho odmítnout s tím, že další bude mít cenu nižší, protože cena je jednotná. Všichni vám řeknou stejnou sumu. Kdyby to neudělali, ostatní by s nimi zřejmě zatočili a navíc by to pro fungování jejich systému ani nebylo výhodné. Jednomu z nich nakonec stejně tu nehorázně vysokou částku zaplatíte, jestliže nemáte na výběr jinou dopravu. A oni nikdy neví, který z nich bude ten šťastný, takže pěkně drží pospolu a každý z nich doufá, že ruka štěstěny padne zrovna na něj. Je to vskutku zajímavý sociální systém. Mě osobně hlavně pořádně iritoval.

Taxi. U nás v České republice považuju taxi za předraženou a mně spíše nedostupnou dopravu, ale na Filipínách, kde je vše (až na tricykly) neuvěřitelně levné, je taxi dobrou přepravní variantou. Musíte však mít na paměti toto: Nastupte do taxíku a řekněte, kam chcete. Pokud řidič zapne taxametr a rozjede se na místo určení, je vše ok. Vaším úkolem je pouze sledovat taxametr, zda nenabíhá podezřele rychle. Cena zahrnuje základní poplatek, což činí všude ve městech kromě Manily 30 Pesos. V Manile to může být vyšší. Takže na taxametru hned po zapnutí naběhne základní poplatek a za každých 300 metrů k němu přibyde 3,50 Pesos. Pokud se obáváte, že řidič s vámi bude jezdit po městě obklikami, vemte si s sebou GPS, a sledujte, kudy jede. My jsme to zkusili několikrát a vždy jsme zjistili, že jsme jeli přímou cestou. Velký problém nastane, když cenu taxiku začnete smlouvat. My jsme zpočátku (asi měsíc) nevěděli, že je nejvýhodnější jet podle taxametru, a tak jsme vždycky přišli k taxikáři, a cenu s ním dohadovali předem. Ooo, jak vysoko se pak cena vyšplhá, to si snad ani nepředstavujte. A to jsem si přitom myslela, jak jsem chytrá, když jsem původní řidičem navrhovanou cenu usmlouvala na polovinu a méně, a ostatní mě za to chválili. No jo, chybami se člověk učí.

Multicab. O něm vám ani moc napsat nemohu, neb jsme ho využili jen na Palawanu. Vypadá podobně jako jeepney, ale je modernější. Na Palawanu jsme udělaly s kamarádkou ještě tu hloupost, že jsme cenu dohodly s řidičem. Naštěstí řekl, že je na nás, kolik mu dáme. Ale na Palawanu bylo všechno taky mnohem jinačí, více turistické, a tak se i ceny pohybovaly výše, a vše fungovalo poněkud odlišně - více evropsky. Nejsem si ani jistá, zda je možné používat multicab jako veřejnou dopravu, možná se jedná o dopravu vedenou soukromými osobami, a je tedy nutné cenu dohodnout vždy.

Van. Van je také něco jako jeepney a multicab. Popravdě nevím, zda umím rozlišovat mezi vanem a multicabem. Nicméně myslím, že jsme s ním jezdili na Mindanau ve městě Lambunao. Cena byla stejná jako v jeepney.

Motorka. Motorku si můžete pronajmout a pak ji řídit vy sami, nebo, pokud nemáte řidičák či z jiného důvodu netoužíte stát se řidičem motorky, si ji najmete i s řidičem. Potíž takovéto dopravy spočívá v tom, že cena není jednotně stanovena, což znamená opět smlouvání. A věřte mi, není to snadné dostat se na vám vyhovující cenu, alespoň pokud jste student s málo penězi jako já. Motorkáři mají svá místa, kde čekají na zákazníky. Pokud chcete cestovat motorkou, musíte takové místo najít. Kde se pronajímají motorky k osobnímu řízení, nemám tušení. Motorku jsme stejně jako tricykl využívaly k přepravě minimálně a to na Boholu ve městě Bilar. Byly jsme tam s kamarádkou sice samy dvě a obě poprvé, ale měly jsme to štěstí, že dívka, která dříve chodila k nám na školu, zde již nějakou dobu provádí výzkum nártounů filipínských. Mohla nám proto sdělit, jaké jsou skutečné ceny pro pronajmutí místních motorkářů apod. I přesto se však motorkáři všemožně snažili dostat z nás co nejvíce peněz. Věděly jsme třeba, že cesta z Bilaru do místa, kde jsme bydlely, stojí 40 Pesos dohromady za obě motorky. Takže jsme motorkářům řekly, že jim dáme 40 Pesos. Oni souhlasili a když jsme dojely do cíle, chtěli po nás 80 Pesos - že mínili 40 Pesos za jednu motorku. Tvářili se strašně naštvaně, když jsme jim tolik nehodlaly dát a hádaly se s nimi. Nakonec jsme jim daly 60 Pesos a oni uraženě odjeli. Můj řidič se mi představil jako Joel. Za dva dny jsme s kamarádkou v Bilaru potkaly staršího motorkáře, kterého jsme ještě neznaly. Sám nám nabídl, že nás odveze "domů". Řekly jsme že teda jo, ale že zaplatíme 20 Pesos za jednu osobu, což jsme dost zdůraznily. Vůbec se nevzpíral a chtěl nás vzít obě na jednu motorku. Najednou uviděl, jak kolem jede náš známý motorkář Joel a řekl mu, ať vezme jednu z nás k sobě, aby nemusel vozit dvě holky. Oznámil mu samozřejmě taky cenu 20 Pesos. No a Joel se sice tvářil blbě, když jsem si opět sedla k němu na motorku, ale asi se nechtěl vzpěčovat starší osobě. Já se v duchu smála. Po zaplacení ceny 20 Pesos jsem Joelovi oznámila: "Joeli, teď už vím, že běžná cena je 20 Pesos." a on se po chvíli upřeného hledění si do očí začal smát a řekl: "Teď jsme přátelé." a podali jsme si ruce. :)

Autobus. Cestování autobusem se vám vyplatí na delší vzdálenost a to na trase, kde nejezdí jeepney, nebo jezdí jen málo často. Pro Evropana je jízda filipínským autobusem tak trochu divná událost, které zpočátku příliš nerozumí. Vyplatí se však neděsit a čekat. Výhodou autobusové dopravy je, že se vás většinou nikdo nesnaží ošidit. Platí zde nižší ceny pro studenty. Občas jsou ceny napsané na "nádraží", kde si lze lístek také koupit. Běžnější je ale koupit si lístek v autobuse. Nefunguje to jako u nás, že byste si ho kupovali u řidiče. Sednete si do autobusu a nikdo po vás nic nechce. Až během jízdy přijde tzv. konduktor, s lístky a štípacími kleštičkami v ruce. Zeptá se, kam jedete, lístek proštípne a dá vám ho zpět. Ještě po vás nechce peníze, to až později, až předá lístky dalším cestujícím. Po nějakém čase jízdy se k vám vrátí a vezme si peníze. Nemáte-li přesnou částku a on nemá momentálně na rozměnění, odejde beze slov i s vašimi penězi za dalšími lidmi. Nebuďte překvapeni a nebojte se, peníze vám dá nazpět, až získá drobné, a kdyby zapoměl, připomeňte se mu. Pravděpodobně to neudělal schválně. Mnohokrát jsem se divila, jak si může v takovém zmatku všechno zapamatovat! Doprava dálkovým autobusem má své nevýhody jako i nás v Čechách. Většinou se jedná o klimatizovaný autobus s uzavřenými okny. Zatímco venku se teplota pohybuje kolem 24 stupňů, v autobuse klepete kosu. Takže si dovnitř berte mikinu a kalhoty. Člověk si myslí, že Filipínci klimatizaci vyžadují, a proto je v autobusech zavedena, jenže to není tak úplně pravda. Můj přítel Tomáš klimatizaci nesnáší, neboť ho z ní akorát tak škrábe v krku (jako koneckonců hodně lidí), a tak větrací otvory v autobuse ucpával novinami. Jeden náš kamarád se proto zlobil, že je to nelsušné a tak, a že ostatní cestující, čili Filipínci, určitě větrat chtějí. No jenomže Filipínci začali brzy mého přítele napodobovat - ucpávat větráky nad sebou, neb jim klimatizace vadila naprosto stejným způsobem. :)

Dalším nutným vybavením do filipínského autobusu jsou špunty do uší. Tedy je to samozřejmě na vás, ale upozorňuju, že Filipínci milují sledování drastických krvavých scén ve filmech, které postrádají hlubší smysl. A v každém klimatizovaném autobuse je televize.

Některé dálkové autobusy jsou naštěstí otevřené stejně jako jeepney, van či multicab = nemají skla v oknech ani ve dveřích. V těch jsem cestovala mnohem raději.

Autobusovou zastávku či místo, kde staví jeepney, není snadné nalézt a rozhodně na ní nehledejte ceduli s jízdními řády nebo se směrem jízdy. Nic takového neexistuje, a na všechno je nutné se zeptat místních obyvatel. Ve vesnici ale někdy i ve městě (kupříkladu v Los Baňos na Luzonu) představuje zastávku prostě místo, kde se dá nastoupit a vy ji jen těžko poznáte. Zastávka jeepney je většinou označena žlutým pruhem u kraje vozovky. Občas je na zastávce i jakási budka, kde se můžete posadit a čekat. Vě větších městech staví autobusy ale i jeepney na terminálech a ty naleznete snadno.

Jo a abych nezapoměla: cestovat se dá také na střeše autobusu či jeepney. Filipínci tento způsob hojně využívají, a mě a kamarádku to moc bavilo. :)

Fotogalerie k článku